Článek
Je pondělí a já sedím na sbalené tašce do porodnice. Místo radostného očekávání cítím jen tupou prázdnotu. Dnes mám nástup na vyvolání porodu. A včera večer jsem zjistila, že otec mého dítěte, muž, se kterým jsem plánovala budoucnost, má v Brně jinou rodinu.
Ano, vím, ten věkový rozdíl měl být varováním. Mně bylo jednadvacet, jemu pětatřicet. Robert byl okouzlující, zkušený, světaznalý. Pracoval jako obchodní zástupce a neustále cestoval mezi Prahou a Brnem. Vztah na dálku mi nevadil. Věřila jsem mu každé slovo.
Hned na začátku mi řekl, že je rozvedený a s bývalou manželkou má dvě děti. O dětech mluvil často a hezky, což mě jen utvrdilo v tom, že je to dobrý chlap. Nikdy mě nenapadlo o tom pochybovat.
Když jsem otěhotněla, byl nadšený. Aspoň to tak vypadalo. Sliboval, že se co nejdřív přestěhuje za mnou do Prahy, že si najdeme větší byt a budeme konečně opravdová rodina. Vždycky do toho ale něco vlezlo. Problémy s prodejem jeho brněnského bytu, komplikace v práci, nemocná matka. Měl výmluvu na všechno.
Poslední měsíc, kdy už se mi břicho sotva vešlo do dveří a já ho potřebovala nejvíc, se začal vytrácet. Méně volal, na zprávy odpovídal po hodinách. A včera, když mi doktor potvrdil dnešní termín a já mu volala, ať se konečně sbalí a přijede, to přišlo.
Nejdřív se kroutil. Pak mi poslal dlouhou zprávu. Zprávu, kterou jsem si musela přečíst asi desetkrát, než můj mozek dokázal zpracovat ta slova.
Napsal, že vlastně není rozvedený. Ani odloučený. Že jeho žena o mně a o dítěti nemá ani tušení. Že je teď „zahnaný do kouta“ a neví, co má dělat, a že k porodu prostě přijet nemůže.
Zahnaný do kouta? ON? V tu chvíli jsem necítila smutek, jen čistou, ledovou zuřivost. Ten zbabělec mi dva roky lhal do očí a teď, den předtím, než přivedu na svět jeho dítě, si stěžuje, že je v těžké situaci?
Řekla jsem mu, ať táhne k čertu, a zablokovala jsem si ho.
A teď sedím tady. V mém malém pražském bytě, kde v rohu stojí složená postýlka a přebalovací pult. Všechno jsem připravovala pro nás tři. Celé měsíce jsem se těšila, že u porodu budu mít partnera, který mě bude držet za ruku. Místo toho mám v telefonu kontakt na právničku.
Musím být silná pro to malé stvoření, které ve mně kope. Jsem nadšená, že ho konečně uvidím, že budu máma. Ale ten pocit zrady je jako fyzická bolest.
Cítím se jako největší naivní hlupačka na světě. Jak jsem mohla být tak slepá? Všechny ty signály, všechny ty výmluvy… Láska je opravdu svinstvo. Naučila jsem se tvrdou lekci tím nejhorším možným způsobem.
Teď už ale není čas na pláč. Musím se postarat o to, aby ten lhář byl zapsaný v rodném listě a platil alimenty. A pak ho navždy vymazat ze života. Já a moje dítě si zasloužíme víc. Mnohem víc.
Zradil vás partner v nejzranitelnější chvíli vašeho života? Ocitli jste se nečekaně sami? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílená bolest je poloviční bolest, i když se to tak zprvu nezdá.
