Článek
Byl to den svatby mé nejlepší kamarádky Markéty. Všechno bylo dokonalé, až na jeden detail. Markéta, která je diabetička, si v tom shonu zapomněla doma inzulin. Žádný problém. Okamžitě jsem se přihlásila jako dobrovolník na záchrannou misi. Já proti cukrovce. Po dopoledni plném příprav a družičkovských povinností to byla vítaná změna.
Markéta mě ujistila, že zadní dveře jejich domu jsou odemčené. Vrhla jsem se do auta. V hlavě jsem si představovala, jak driftuju zatáčkami jako v akčním filmu. Jenže zadní dveře odemčené nebyly. Ani žádné jiné. Ale já se přece nevzdám.
Vzpomněla jsem si, že jedna z družiček ráno kouřila z okna v patře. Znala jsem ten dům dobře. Chodila jsem s Markétou na střední a přesně z toho okna jsme nesčetněkrát utíkaly na střechu a po staré jabloni dolů.
Mělo to jeden háček. Měla jsem na sobě upnuté, dlouhé šaty pro družičku ve stylu mořské panny. Bez ramínek. Už jen řídit auto s manuálem v téhle pekelné kreaci byl oříšek. Vylézt v tom na strom? Nemožné.
Venku bylo sotva nad nulou. Ale tohle byla nouzová situace.
Stála jsem na zahradě. Jediný, kdo na mě mohl vidět, byl soused. Stařičký děda, u kterého byla pravděpodobnost, že si mě všimne, asi tak jedna ku milionu. Jak se ukázalo, děda se zjevně sám jmenoval velitelem sousedské hlídky.
Skopla jsem lodičky, svlékla sako a šaty hodila přes plot. A pak už jsem jen v krajkových tangách a podprsence bez ramínek objala starou jabloň a začala lézt. Připadala jsem si spíš jako lenochod, ale adrenalin v mých žilách mi namlouval, že podávám výkon hodný Ninja Warriora.
To okno bylo odemčené! Hurá!
S elegancí pytle brambor jsem se jím propadla do pokoje. Bylo mi to jedno. Hlas filmového komentátora v mé hlavě právě sexy hlasem oznamoval trailer k filmu, ve kterém jsem hrála hlavní roli. Dav jásal, když mé zmrzlé nohy dopadly na podlahu.
Inzulin ale v pokoji nebyl. Prohledala jsem hromady šatů a líčidel. Nic. Koupelna. Nic. Do žaludku mi spadl kámen. Čas běžel. Seběhla jsem schody a probíhala domem, očima skenovala každý povrch.
Našla jsem ho! Na kuchyňské lince. Vítězoslavně jsem popadla taštičku s inzulinem.
Ještě jsem se ujistila, že kuchyňské dveře jdou zamknout zevnitř, a vyšla jsem do garáže. A právě když jsem za sebou zavírala dveře, uslyšela jsem to typické „hú-hú“ policejního auta.
Pomalu jsem se otočila. Na příjezdové cestě stáli dva policisté. DVA. V plné polní, s přísnými výrazy. V hlavě mi probleskly záběry. Já v poutech na zadním sedadle, soudní příkazy, soudce s kladívkem. Zpátky do reality mě vrátilo jen to, že má prsa byla zmrzlá na kost.
Z ponížení jsem se mohla na místě vypařit. Nevím, co přesně jsem jim říkala. Prostě jsem jim vrazila do ruky tu taštičku s inzulinem a vyzvracela na ně celý ten neuvěřitelný příběh, který vedl k tomu, že stojím v jejich přítomnosti skoro nahá v cizím domě.
Snažili se udržet vážnou tvář, ale pak jsem se začala smát já. Začalo to jako malý, trapný chichot, ale pak se to změnilo v hysterický záchvat. Řvala jsem smíchy, po tvářích mi tekly slzy a vydávala jsem ze sebe nelidské skřeky.
Konečně jsem je poprosila, jestli si můžu obléct své šaty. Jako gentlemani mi pokynuli na zahradu, kde jsem se nasoukala do toho ďáblova vynálezu. Chtěli, abych zavolala někoho z rodiny na potvrzení mého příběhu.
Volala jsem nevěstě. Nezvedala to. Volala jsem její mámě. Nezvedala to. Volala jsem lásce svého života. Zvedl to po prvním zazvonění. Okamžitě přepnul do krizového režimu a všechno zařídil s tátou nevěsty.
Když jsem dorazila ke kostelu, můj chlap už na mě čekal na parkovišti. Když jsem mu ten příběh dovyprávěla, smál se se mnou, dokud mi nerozmazal zbytek make-upu. Brzy se budeme brát a já myslím, že by mi Markéta měla na mé svatbě oplatit laskavost nějakým podobně hrdinským činem. Návrhy přijímám.
Jo a mimochodem, celé se to stalo v docela malém městě. Ta historka se od té doby šíří místní drbárnou jako chřipková epidemie. Můj nejstarší bratr je prý kamarád toho „mladšího“ policisty, kterému jsem se nedokázala podívat do očí. Z tohohle se už nikdy nevyhrabu.
Podstoupili jste taky někdy pro své přátele misi, která se zvrhla v naprostou katastrofu? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší příběhy jsou ty, které se v danou chvíli zdály jako konec světa!
