Článek
Slavíme babiččiny narozeniny na Vysočině. Je tu celá rodina, taková ta nucená pohoda, kterou člověk přetrpí jednou za rok. V jednu chvíli ke mně přijde máma. „Alenko, prosím tě, zase mi blbne ten tablet, co jsi mi koupila. Podívej se mi na to, jsi na to mladá.“
S povzdechem jsem si od ní vzala tu placku do ruky a začala proklikávat nastavení. Měla tam otevřených asi padesát záložek, typický nepořádek. Začala jsem to zavírat, abych se v tom vůbec vyznala. A pak jsem to uviděla. Otevřený e-mail v klientu od Seznamu. Odesílatel: moje matka. Příjemce: Pavel Novák.
Krev mi ztuhla v žilách. Pan Novák je muž, který před šestnácti lety adoptoval mého syna.
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem četla řádky, které se nikdy neměly dostat k mým očím. Moje matka mu v tom srpnovém e-mailu líčila, jak bídně na tom jsem. Jak jsem kvůli péči o ni a jejímu chatrnému zdraví přišla o práci. Jak se o ni musím starat a finančně to nezvládám.
Poslední věta byla žádost o „jakoukoli pomoc“ a výměna telefonních čísel. Zatmělo se mi před očima.
Musím se vrátit v čase. Když jsem v devatenácti otěhotněla, byla to právě moje matka, kdo mi dal nůž na krk. „Jestli si to dítě necháš, tak pro mě jsi umřela. Už nikdy nepřekročíš práh tohohle domu a já žádnýho vnoučka-bastarda nemám.“
Byla jsem jedináček. Její slova mě rozdrtila. Byla to ta nejtěžší volba mého života a já se s jejími následky peru každý den. Nakonec jsem svého chlapečka, Tomáše, dala k adopci.
Naštěstí to byla otevřená adopce. Dostala jsem ho do rukou úžasné rodiny, která mi prvních pár let posílala fotky a zprávy. Pak jsem to ale sama utnula. Bylo to příliš bolestivé a já se potřebovala pohnout dál. Věděla jsem, že je v nejlepších rukou.
S matkou jsem po tom všem šest let nemluvila. Trvalo to roky terapie a obrovskou dávku odpuštění, abych s ní vůbec dokázala být v jedné místnosti. Nakonec jsem s ní uzavřela jakýsi křehký mír, hlavně kvůli zbytku rodiny.
Mezitím se jí život sesypal jako domeček z karet. Její zdraví šlo z kopce, rozvedla se s druhým manželem, přišla o práci v místním konzumu a nakonec skončila na ulici. Přespávala ve své staré, prorezlé Felicii na odstavném parkovišti u dálnice.
Rodina do mě začala hučet. Že ji v tom nemůžu nechat, že je to přece moje máma. Podlehla jsem tomu tlaku a pocitu viny. Přestěhovala jsem ji k sobě do garsonky v Liberci, dala ji zdravotně dohromady a pomohla jí najít sociální byt. Náš vztah byl… v pořádku. Snesitelný.
Letos v červenci se karta obrátila. Já přišla o práci. Byla to rána, taková ta klasická krize středního věku, kdy si říkáte, jestli to všechno má smysl. Ale měla jsem plán. Věděla jsem, že se z toho vyhrabu a že za rok už to bude jen špatná vzpomínka.
A taky že jo. Našla jsem si novou, lepší práci, přestěhovala se a teď jsem si užívala zaslouženou dovolenou. Až do dnešního rána.
Držím v ruce ten tablet a čtu si tu nehoráznou lež znovu a znovu. Nejenže za mými zády kontaktovala lidi, kteří jsou spojeni s mou největší životní bolestí. Ona si z mého neštěstí udělala nástroj. Zneužila mé jméno, lhala o mém životě a žebrala o peníze.
A co je nejhorší? Ona o mých problémech v červenci věděla. A místo podpory udělala tohle. Ponížila mě tím nejhorším možným způsobem.
Sedím zamčená v tom malém pokoji a nemůžu dýchat. Co jí řeknu? Co vůbec můžu říct? Vyměnili si čísla. Volali si? Poslali jí peníze v domnění, že zachraňují její trosku dceru? Ten pocit absolutní zrady je ochromující. Pochopila jsem, že někteří lidé se prostě nikdy nezmění.
Stal se vám příběh, který vám změnil pohled na vlastní rodinu? Podělte se o něj se mnou na adrese pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílená bolest je poloviční bolest.
