Článek
Moje matka dodnes vypráví lidem, že jí nás, její děti, ukradli. Vytvořila si srdceryvný příběh o tom, jak byla skvělou matkou, kterou zlý osud připravil o to nejcennější. Její verze je plná sebelítosti a nespravedlnosti. Moje verze je jiná. Já si totiž pamatuji pravdu. A ta pravda je mnohem ošklivější a bolestivější. Nikdo nás neukradl. Ona prostě jen nepřišla zpátky.
Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Bylo mi asi pět let. Vlekla jsem za sebou po prašné cestě svou oblíbenou deku, která mě měla nějakým zázrakem ochránit. Neměla jsem boty. Neměla jsem žádný plán. Věděla jsem jen jediné. Že musím pryč. Že musím utéct.
Když vyrůstáte v chaosu, naučíte se číst nebezpečí dříve, než vůbec umíte číst písmena. Vaše tělo prostě ví, že je něco špatně. A moje tělo to vědělo už tehdy. Vědělo to dávno předtím, než jsem pro ten strach a zmatek vůbec měla slova.
Náš život byl plný cizích mužů. Matčiných přátel. Vždycky byli hluční, naštvaní a nepředvídatelní. Nikdy jsem se v jejich přítomnosti necítila bezpečně. Jeden z nich prodával drogy. Pamatuji si ten nasládlý kouř, skleněné fajfky na stole a pohledy dospělých, kteří se ztráceli sami v sobě, zatímco já jsem se snažila být co nejmenší a nejtišší. Naučila jsem se zmizet, i když jsem byla všem na očích.
Jednou, to mi byly asi čtyři, jsme bydleli v nějakém bytě nad garáží. Vzpomínám si na muže, jehož jméno ani tvář si už nevybavuji. Ale pamatuji si ten chlad v jeho očích, když nám oběma držel u hlavy pistoli. Pamatuji si to hrobové ticho a ten pocit, že se nemůžu ani nadechnout. Nikdy jsme o tom potom nemluvily. Ale já si to pamatuji.
Moje matka nikdy nebyla stálá. Její péče byla jako aprílové počasí. Jeden den byla plná lásky, druhý den byla pryč. Často nás odvezla k prarodičům. Řekla, že si jen potřebuje něco zařídit a že se za pár dní vrátí. Někdy se vrátila. Většinou ale ne. A my jsme pokaždé čekali a doufali, že tentokrát to bude jiné. Že tentokrát zůstane.
Dnes je jí skoro šedesát. Žije a pracuje v nějakém penzionu na Šumavě. Stále tak nějak proplouvá životem, přesně jako dřív. Stále něco bere. A stále si přepisuje historii tak, aby z ní vždycky vyšla jako oběť.
A to je to, co mě na tom všem trápí nejvíc. Ne ta minulost. S tou jsem se naučila žít. Ale ta její suverénní lež. Ta jistota, se kterou vypráví svou verzi. Jako bychom my byli ti, kdo zmizeli. Jako by ona byla ta, komu bylo ublíženo.
Dříve jsem si přála, aby se vrátila a všechno mi vysvětlila. Pak jsem toužila jen po omluvě. A dnes? Dnes si přeji jen jediné. Aby prostě přestala předstírat, že vůbec kdy byla matkou.
Protože já si pamatuji. Pamatuji si, jak jsem vlekla tu deku po ulici a snažila se utéct před něčím, co nikdo nechtěl přiznat, že je skutečné. Pamatuji si to násilí. Pamatuji si to ticho. Pamatuji si to přežívání.
Nikdo nás neukradl, mami. Ty jsi prostě jen nepřišla zpátky.
