Článek
Je mi třicet, ale tohle celé šílenství odstartovalo, když mi bylo tak sedmadvacet. Měl jsem zrovna takovou tu „osvícenou“ fázi, kdy jsem se urputně snažil zařadit mezi ty „spořádané dospěláky“. Znáte to – typy, co si vaří do krabiček, pijí výhradně perlivou vodu s limetkou, pěstují avokádo z pecky a jejich pokojovky nechcípnou po týdnu. Prostě lidi, co mají život pevně v rukou, nebo si to aspoň myslí.
No a tak jsem si jednoho dne v supermarketu koupil rovnou celé balení nějaké té „fancy“ ochucené minerálky v těch malých, stylových plechovkách. Prostě to, co tehdy frčelo na Instagramu u všech těch „cool“ a „healthy“ lidí. První lok? Chutnalo to, jako by někdo do sklenice s televizním sněhem zašeptal slovo „malina“. Absolutně odporné. Jenže já už to stihl blejsknout na svůj Instagram s popiskem: „Nová závislost, hihi.“ Chyba. Velká chyba.
A tím začal můj pozvolný sestup do pekla předstírané alergie. Šel jsem totiž na rande s jednou holkou, Klárou, která byla posedlá arašídovým máslem. Měla ho snad ve všem. A na tom rande mi neustále vnucovala svůj arašídový smoothie, i když jsem jí několikrát řekl, že na něj zrovna nemám chuť. Místo abych prostě řekl „ne, díky, fakt nechci“, ze mě vypadlo: „Jé, já nemůžu – já jsem na arašídy alergický.“
Obrovská chyba. Klára se okamžitě začala tvářit strašně starostlivě, vyptávala se na milion věcí, jak je to vážné, jestli u sebe nosím EpiPen a tak. Já si říkal, no co, stejně ji už nikdy neuvidím. Jenže pak mě představila své partě kamarádů. A ti všichni už o mé „alergii“ věděli. V tu chvíli mi přišlo příliš trapné to nějak uvádět na pravou míru.
Uběhlo šest let. S těmi lidmi se kamarádím dodnes. Moje „alergie“ na arašídy je mezi nimi známý fakt. Když jdeme do restaurace, varují obsluhu, kontrolují složení jídel. Jedna kamarádka dokonce jednou na oslavě vyhodila celý arašídový dort, který někdo přinesl, „pro jistotu“, aby se mi něco nestalo.
A nejhorší na tom všem? Já arašídové máslo miluju! Jím ho tajně. Mám v práci v šuplíku schovanou sklenici. Jednou mi můj nejlepší kamarád Pavel řekl: „Ty jo, chlape, to musí být hrozný, nevědět, jak chutnají takový ty Reese’s košíčky.“ A já jenom tak zasmušile přikývl, jako bych nesl tíhu celého světa. Přitom jsem si jich den předtím tajně v autě snědl celé balení.
Teď se ale situace začíná vymykat kontrole. Moje přítelkyně Monika (která samozřejmě taky věří, že jsem alergik) chce, abychom se spolu sestěhovali. A ona je super opatrná ohledně jídla, všechno kontroluje, čte etikety. Děsím se toho, že najde moji tajnou skrýš burákového másla a dojde jí, že jsem jí celou dobu LHAL.
Což jsem. Léta.
Vůbec netuším, jak se z tohohle dostat. Mám předstírat „zázračné uzdravení“? Nějakou lékařskou chybu v diagnóze? Nebo mám tu lež prostě táhnout dál až do hrobu a doufat, že nikdy nepraskne? Někdy si říkám, že bych si nejradši dal normální Snickersku na veřejnosti. Ale jakmile bych si ji rozbalil, hned by se někdo zeptal: „Počkej, ty můžeš arašídy?“ A já bych se zase jen falešně zasmál a něco si vymyslel, zatímco moje duše by tiše plakala touhou po burácích.
No nic, jestli jste mladí a čtete tohle: nikdy, ale nikdy nelžete o tom, co jíte nebo nejíte. Tyhle věci vás budou pronásledovat. Tohle byla moje malá zpověď o jedné velké arašídové lži.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
