Článek
Prosím, ušetřete mě těch klišé. Vím, že svou budoucnost mám ve svých rukou. Vím, že se můžu změnit. Ale to nemění nic na tom, že ve mně vře naprosto bezbřehý vztek a frustrace. Truchlím. Truchlím za tu ženu, kterou jsem se nikdy nestala.
Mohla jsem být odvážná. Mohla jsem být průbojná. Mohla jsem dosáhnout čehokoliv. Kdyby mě ovšem jako malou nenaučili, že jsem přítěž. Že moje přání jsou otravná a že nejlepší je být ticho, sedět v koutě a hlavně nikoho neobtěžovat.
Nedávno jsem na Forbes.cz četla článek o jedné neuvěřitelně úspěšné vědkyni, které je sotva třicet. Psali o tom, jak už na vysoké škole s drzostí argumentovala s profesory, jak se nebála psát si o granty a mentorship, i když jí všichni říkali, že je moc mladá. Měla v sobě oheň a neotřesitelnou sebedůvěru.
Dočetla jsem ten článek, odložila telefon a rozplakala se. Protože v tu chvíli mi ten kontrast udeřil do obličeje s brutální silou. Ona se ve dvaceti hádala s kapacitami v oboru. A já? Já když mi ve třiceti někdo v tramvaji šlápne na nohu, instinktivně vyhrknu: „Promiňte.“
Kde se vzal ten rozdíl? Je to jednoduché. Ona vyrostla s pocitem, že má právo na svůj názor. Že má právo zabírat místo na tomto světě. Že její hlas má váhu.
A já? Já vyrostla s pocitem, že bych se měla omlouvat za svou existenci. Že musím být co nejmenší a nejtišší, aby si mě nikdo nevšiml a já nikoho neobtěžovala. Byla jsem vychována k neviditelnosti.
A to nejhorší na tom je, že se bojím, že se z toho stane sebenaplňující se proroctví. Jak si mám říct v práci o vyšší plat, když v hloubi duše věřím, že si ho nezasloužím? Jak mám oslovit někoho, koho obdivuji, a požádat ho o radu, když se třesu hrůzou, že ho budu otravovat?
Ten tichý, ustrašený hlásek z dětství je ve mně pořád. „Neotravuj.“ „Buď zticha.“ „Na to nemáš.“ Je to jako bojovat s duchem. S duchem té holčičky, kterou naučili, že je lepší se omluvit, i když vám někdo jiný ublíží.
Takže ano, jsem naštvaná. Ne na minulost. Jsem naštvaná, protože ta minulost mi krade budoucnost. A já se děsím dne, kdy zjistím, že ta ustrašená, omlouvající se holčička je jediná verze Alice, které kdy bylo dovoleno žít. A že tak svým rodičům vlastně dám za pravdu.
Truchlíte i vy za tu verzi sebe sama, kterou jste se nikdy nemohli stát? Podělte se o své pocity a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami.
