Článek
Když mi bylo devatenáct, v prváku na vysoké, otěhotněla jsem. Můj tehdejší přítel Tomáš, hvězda univerzitního fotbalového týmu, zešílel. Křičel na mě, ať jdu na potrat, že se mnou jinak nezůstane.
Šla jsem na kliniku, ale nedokázala jsem to. Prostě jsem to nedokázala. Když jsem mu řekla, že potrat nepřichází v úvahu, řekl mi, že mě nikdy nemiloval, a že jestli si to dítě nechám, on s ním a se mnou nechce mít nic společného. A pak mi vyhrožoval. Že jestli ho někdy budu kontaktovat nebo po něm chtít alimenty, udělá mi ze života peklo.
Byla jsem zničená a vyděšená, tak jsem ho poslechla. Nikdy jsem se mu neozvala. Sama jsem si prošla těhotenstvím, sama jsem porodila, sama jsem dodělala školu a našla si práci.
Moje dcera Věrka má teď čtyři roky. Bydlíme v malé garsonce, peněz nemáme nazbyt, ale zvládáme to. Miluju ji šíleně a ani na vteřinu nelituju, že ji mám. Je to ten nejlepší člověk v mém životě.
Před třemi dny mi ale přišel dopis. Od Tomáše. V obálce byl dopis a sedmdesát tisíc v hotovosti.
V dopise stálo: „Aneto, vím, že je to z ničeho nic. Omlouvám se za to, jak jsem se před pěti lety zachoval. Byl jsem sobecký a naprostý kretén. Utíkal jsem od zodpovědnosti a choval jsem se k tobě s krutostí. Chci to napravit. Tady je 70 000 korun pro Věrku. Vím, že to nepokryje ani zlomek nákladů, ale chci, abys věděla, že to, co se chystám říct, myslím vážně. Chci být součástí života naší dcery. Chci začít platit alimenty a splatit všechno, co dlužím. Vím, že si to nezasloužím, ale chci se seznámit se svou dcerou a být součástí jejího života.“
Jsem naprosto v šoku. A jsem neskutečně nasraná.
V hlavě mi běží všechno, čím jsem si musela projít sama. Zkoušky, které jsem psala, zatímco ona kopala. Porod. Noční krmení, výměny plenek, neustálý pláč, období vzdoru, první krůčky, první slova. Nebyl u NIČEHO z toho.
A teď, když je Věrka z nejhoršího venku, když je z ní dobře vychovaná holčička, která umí mluvit a chodit na záchod, se chce najednou objevit a hrát si na tátu? Jak pohodlné.
Věrka se začala ptát, kde je její tatínek. Říkám jí, že nebyl připravený být tátou, když se narodila. Snažím se, jak nejlíp umím.
Nemůžu vystát pomyšlení, že by ji zranil a opustil, jako to udělal mně. Je to citlivá a nevinná duše. Nechci, aby poznala tu jeho krutost. Mám pocit, že si ji nezaslouží.
Vím, že si zaslouží ty peníze. Ale pokud začnu přijímat pravidelné alimenty, bude chtít být v jejím životě. A já to nechci. Mám strach.
Mám právo vzít si jeho peníze a říct mu, že to je to nejblíž, jak se k ní kdy dostane? Nebo tím okrádám svou dceru o otce, i když je to takový otec? Nevím, co je správné pro ni. Vím jen to, že ho nenávidím a chci, aby zmizel.
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy jste museli udělat nemožné rozhodnutí, abyste ochránili své dítě? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší břemeno to, které neseme pro své děti.
