Článek
Poslední tři měsíce žiji v neustálém strachu. Můj domov, který byl dříve mým bezpečným útočištěm, se proměnil ve vězení. A to všechno kvůli jedné jediné osobě. Kvůli naší nové sousedce. Je to žena, která je zjevně psychicky nemocná, a rozhodla se, že nám ze života udělá peklo. A bohužel se jí to daří, protože policie i majitel domu jsou na ni krátcí.
Dva roky jsme v našem řadovém domku žili v naprostém klidu. Sousedé byli milí a přátelští. Pak se ale do vedlejšího domu nastěhovala ona. Zpočátku se její chování zdálo jen divné. Chodila po společných prostorech, trhala větve ze stromů nebo jen tak celé hodiny seděla na parkovišti a zírala do prázdna. Snažili jsme se ji ignorovat. Ale její podivné chování se brzy změnilo v otevřenou agresi a teror.
Začala nám v noci svítit silnou baterkou do oken ložnice. Několikrát jsme se probudili a viděli její siluetu stát na naší zahradě. Jednou ráno jsme našli obsah našeho koše na odpadky vysypaný a rozmazaný po našich vchodových dveřích. Naše kamera u zvonku ji u toho samozřejmě natočila.
Její útoky se stupňovaly. Začala na nás křičet přes plot sprosté urážky a výhrůžky. „Já vás dostanu, vy parchanti!“ ječela na kameru. Když ji přijel uklidnit náš pan majitel, seřvala i jeho a házela po něm věci. A nejhorší bylo, když napadla mého přítele. Jen tak, beze slova, k němu přišla a vrazila mu facku.
Samozřejmě jsme pokaždé volali policii. Za ty tři měsíce u nás byli už snad devětkrát. Policisté ji znají jménem. Vědí o ní. Řekli nám, že už s ní měli problémy i na místech, kde bydlela předtím. Ale jejich ruce jsou svázané. Dají jí pokutu za výtržnictví, domluví jí, ale nemohou ji jen tak sebrat a zavřít.
Pan majitel okamžitě zahájil proces jejího vystěhování, ale to se u nás táhne měsíce. A tak jsme v pasti. Žijeme vedle časované bomby a jen čekáme, co dalšího provede. Každý den si ukládáme a zálohujeme všechny videozáznamy z kamery. Je to náš jediný důkaz, že nejsme blázni.
Včera v noci u nás policie byla znovu. Někdo další ze sousedů ji musel nahlásit. Křičela na ulici a odmítala jít domů. Policisté jí řekli, že pokud se neuklidní, zatknou ji za výtržnictví. A ona se jim jen vysmála do obličeje. „Já se tak bojím,“ řekla s ironickým úsměvem a uraženě odkráčela.
Je neuvěřitelné, že jeden člověk může takhle terorizovat celé své okolí a systém je na něj tak krátký. Máme soudní stání na začátku září. A ona teď paradoxně chodí po okolí a snaží se sbírat „důkazy“ proti nám. Fotí si poškozené žaluzie v našem okně, které jsme poškodili při instalaci klimatizace, což máme od majitele povolené. Dokonce sbírá psí exkrementy po cizích psech a tvrdí, že jsou od našeho.
Jediná dobrá zpráva přišla od vyšetřovatele. Řekl nám, že díky našim videozáznamům máme víc než dost důkazů na to, abychom na ni podali trestní oznámení za nebezpečné pronásledování. Jsme ochotni jít svědčit. Cokoliv, jen aby to už skončilo.
Dnes ráno si jdu koupit pepřový sprej. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu bát ve svém vlastním domě. Že se budu bát vyjít na vlastní zahradu. Ale taková je teď naše realita. Žijeme v neustálém stresu a strachu. A jen doufáme, že soud konečně rozhodne a my se té šílené sousedky jednou provždy zbavíme.
