Článek
Celé to setkání u nedělního oběda bylo jedno velké, absurdní divadlo. Přijela jsem si k nim vylít srdce. V práci mě zase přeskočili při povyšování. Dělám tam nejvíc ze všech, ale povýšení dostal kolega, který polovinu pracovní doby prokecá v kuchyňce. Můj šéf mi na hodnocení řekl, že postrádám „dravost a iniciativu“. Cítila jsem se ponížená a nespravedlivě oceněná. A moji rodiče, místo pochopení, spustili kolovrátek rad.
Seděla jsem tam, poslouchala otcovo kázání o asertivitě a v hlavě mi běžel film. Film mého vlastního dětství. Najednou jsem si vzpomněla, jak mi bylo čtrnáct a chtěla jsem chodit do dramaťáku. „Na takové hlouposti není čas,“ řekla tehdy matka. „Potřebuješ doučování z matiky, ať se dostaneš na dobrou školu. Divadlo tě neuživí.“ Moje touha byla smetena ze stolu jako obtížný hmyz.
Další scéna. Je mi sedmnáct, sedíme u večeře a v televizi běží zprávy. Opatrně se snažím říct svůj názor na nějakou politickou kauzu. Otec mě ani nenechá domluvit. „Prosím tě, tomu ty vůbec nerozumíš. Neopakuj ty liberální nesmysly, co do vás cpou ve škole.“ Lekce byla jasná: tvůj názor je špatný, nesouhlas je drzost. Mlč a poslouchej.
A tak jsem se to naučila. Naučila jsem se být ticho. Potlačovat své pocity a touhy, protože byly „sobecké“ nebo „nevhodné“. Chtít něco jiného než rodiče bylo synonymem pro problém. Každý náznak vlastní vůle byl v zárodku potrestán nesouhlasným pohledem, tichou domácností nebo přednáškou o tom, co je „správné“. Vychovali ze mě experta na čtení jejich nálad a přání.
A teď? Teď sedí u stolu ten samý muž, který ve mně zabil každou jiskru vzdoru, a káže mi o tom, že se mám prosadit. Ta ironie byla tak hustá, že by se dala krájet nožem na knedlíky.
„My ti přejeme jen to nejlepší, Anetko,“ přidala se matka s pohledem plným starostlivosti. „Vždycky jsme tě vedli k tomu, abys byla sebevědomá a samostatná.“ Musela jsem se podívat z okna, abych nevyprskla smíchy. Oni tomu skutečně věřili. Opravdu si mysleli, že jejich výchova byla přípravou na reálný svět.
Poplácali se po zádech, jak skvěle mi poradili. Jak jsou z nich úžasní, podporující rodiče. A já jsem v jejich očích viděla to upřímné, zděšené překvapení. „Proč jen to naše dítě tak bojuje? Proč se neumí ozvat? Je to taková záhada.“
Už jsem nic neřekla. Jen jsem mechanicky dojídala jídlo na talíři. Došlo mi, že nemá smysl se hádat. Nikdy by nepochopili ten paradox. Vytvořili program s názvem „Buď hodná, tichá a poslušná“. A teď jsou v šoku, že ten program selhává v reálném světě, kde se od vás očekává, že budete bojovat, mít vlastní názor a jít si za svým.
Vychovali ze mě perfektní rohožku. A teď se diví, že je celá pošlapaná.
Byli jste také vychováváni k tomu, abyste potlačovali své pocity, a nyní se potýkáte s následky? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami a sdílení může být prvním krokem k uzdravení.
