Článek
Svatbu jsme měli před čtrnácti dny v malém penzionu uprostřed křivoklátských lesů. Můj čtyřletý Matýsek, kterého mám z předchozího vztahu, si mého manžela Pavla (29) naprosto zamiloval. Říkal mu „tati“ a Pavel pro něj byl tím nejlepším tátou na světě. Všechno bylo dokonalé.
Alespoň první dvě hodiny.
Zrovna jsem stála u stolu s Pavlovým svědkem a smáli jsme se nějaké historce z vojny. Najednou jsem ucítila ruku na rameni. Byl to Pavel. Jenže se neusmíval. Jeho obličej byl stažený zlostí.
„Proč mě ignoruješ?“ procedil skrz zuby. Byla jsem v šoku. „Promiň, lásko, neslyšela jsem tě přes ten smích,“ snažila jsem se situaci zlehčit.
Jeho pohled byl ale ledový. „Dneska už s tebou nemám co řešit. Už s tebou nepromluvím.“ Otočil se a nechal mě tam stát s otevřenou pusou.
Vyšla jsem ven na terasu a rozplakala se. Svatební šaty, které mi ještě před chvílí připadaly jako splněný sen, mě najednou škrtily. Chtěla jsem si s ním promluvit, pochopit, co se stalo. Odmítl.
Hosté si začali všímat. Chodili za mnou, ptali se, co se děje. A já jen koktala, že nevím, že se mnou můj vlastní manžel v náš svatební den nechce mluvit. Cítila jsem se ponížená a sama.
Asi po dvou hodinách, které mi připadaly jako věčnost, za mnou přišel. Ne aby mě objal. „Přestaň fňukat a jdi se bavit s hosty,“ přikázal mi.
Nemohla jsem. Utekla jsem do našeho pokoje v patře a tam jsem se schoulila do klubíčka. Slyšela jsem smích a hudbu zespodu a připadala si jako v blázinci. Sešla jsem za ním ještě jednou a prosila ho, ať se mnou jde nahoru. Jen na chvíli. Abychom si to vyříkali.
„Mám zodpovědnost vůči hostům,“ odsekl. „A co já? Co když mě kvůli tomuhle ztratíš? Já se trápím a potřebuju svého manžela,“ šeptala jsem a slzy mi tekly po tvářích.
Podíval se na mě s mrazivým klidem. „Jestli chceš, můžeš nechat snubní prsten na nočním stolku. Po oslavě se podívám a budu vědět, jestli je konec.“
Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Vrátila jsem se do pokoje a čekala. Pavel dorazil až po třetí ráno. Snažila jsem se ho pohladit, obejmout. Odsunul mě. „Přišel jsem se vyspat, neruš mě.“ Zkusila jsem to ještě dvakrát, ale on mě pokaždé odstrčil, naposledy tak hrubě, že jsem málem spadla z postele. Pak vstal a šel si dolů dát s kamarády další panáky.
Uplynuly dva týdny. Dva týdny pekla. Když jsem se snažila o tom mluvit, odbyl mě falešnou omluvou: „Promiň, tak a teď už o tom můžeme přestat mluvit?“ Pokaždé, když jsem plakala, byl naštvaný, že prý k tomu nemám důvod. Včera mi řekl, že zničil veškeré city, co ke mně měl, tím, že o té noci pořád mluvím.
Pak se ale stalo něco, co mi zlomilo srdce na tisíc kousků. Vstal, objal mě a zašeptal mi do vlasů, že mě miluje a vždycky mě ochrání. Políbil mě na čelo a podíval se na mě s tím teplým úsměvem, do kterého jsem se před deseti lety zamilovala. Na chvíli jsem se cítila bezpečně.
Pak udělal krok dozadu a jeho tvář se změnila v chladnou masku. „Takhle? Tohle jsi čekala?“ zeptal se posměšně. „Jaký jsem byl?“ Srdce mi puklo.
Mlčky jsem plakala. Řekla jsem mu, že kvůli Matýskovi a hypotéce s ním klidně zůstanu. Že ho pořád miluju, ale už mu nikdy nebudu věřit. Že naše manželství bude jen o penězích a o synovi.
On se usmál. „Právě jsi mi popsala, jak podle mě vypadá dobré manželství.“ Pak si šel lehnout a za chvíli spal. Já stála na balkoně, dívala se do tmy a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Co je se mnou tak špatně, že se z lásky mého života stal tenhle cizí, krutý člověk?
Prožila jste něco, co vám zlomilo srdce, a potřebujete se o to podělit? Svěřte se mi se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš zveřejním příště.
