Článek
S Tomášem jsme byli tři roky. Tři roky, které zpětně vidím jako jednu dlouhou, naivní procházku růžovým sadem. Milovala jsem ho pro jeho smysl pro humor, pro to, jak se uměl smát mým nepovedeným vtipům, i pro to, jak jsme snili o společné budoucnosti.
Bydleli jsme v malém podnájmu na Žižkově, počítali každou korunu, abychom si mohli o víkendu vyjet na výlet starou Fabií, a plánovali, jak si jednou vezmeme hypotéku na malý domek se zahrádkou někde za Prahou. Byla jsem šťastná.
O penězích z naší rodinné firmy jsem nikdy nemluvila. Ne proto, že bych se za ně styděla, ale protože jsem nechtěla, aby definovaly mě nebo náš vztah. Chtěla jsem, aby mě Tomáš miloval pro to, jaká jsem, ne pro stav mého konta. Byla jsem prostě Aneta, holka z Moravy, která to přišla zkusit do Prahy.
A pak se to stalo. Přišel mi poštou nějaký výpis z investičního fondu. Nechala jsem ho na stole v kuchyni a Tomáš ho našel dřív než já. Ticho, které v bytě nastalo, bylo ohlušující. Viděla jsem mu na očích, jak se mu v hlavě přepisuje celý náš příběh.
Jeho první reakce nebyl vztek, ale zvláštní, dravé vzrušení. Během jediného večera se z mého milujícího přítele stal finanční poradce a plánovač snů. Těch svých, samozřejmě.
„Anetko, lásko, vždyť my můžeme mít ten dům hned! A bez hypotéky!“ spustil nadšeně. „A co takhle nový Superb? A vždycky jsem se chtěl podívat s klukama na pořádnou chlapskou jízdu do Thajska…“
Zírala jsem na něj a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ten muž, se kterým jsem chtěla strávit zbytek života, se mi během pěti minut proměnil před očima v cizince. V chamtivého cizince.
Sebrala jsem veškerou odvahu a řekla mu, že je to od něj nehorázné. Že to, že mám peníze, neznamená, že jsem jeho osobní bankomat. Vysvětlila jsem mu, jak moc mě ranilo, že jeho první myšlenka nebyla o „nás“, ale o tom, co si může dovolit „on“.
Vypadal tak zkroušeně. Omlouval se, tvrdil, že se nechal unést, že z toho byl v šoku a moc se těšil na naši společnou budoucnost bez starostí. Na chvíli, na malou, naivní chvíli, jsem mu uvěřila. Chtěla jsem mu věřit.
Pár týdnů byl klid. Vzduch mezi námi ale zhoustnul. Bylo to jako ticho před bouří. A ta bouře přišla během banální hádky o tom, kdo umyje nádobí. Skončilo to jeho křikem.
„Jasně, ty na všechno kašleš! Ani korunu pro nás nechceš obětovat, tak ti na mně asi nikdy do prdele nezáleželo!“
Ta věta visela ve vzduchu jako ortel smrti. V tu chvíli jsem věděla, že jeho omluva byla jen divadlo. Že se nic nezměnilo. Jen čekal na vhodnou příležitost, jak mi to vmést do tváře.
Nejhorší zrada ale teprve měla přijít. Požádala jsem ho o jedinou věc. Aby o mých financích nikomu neříkal. Bylo to pro mě intimní, zranitelné téma. Důvěřovala jsem mu. A on tu důvěru pošlapal.
O pár dní později jsme vyrazili s celou naší partou do jednoho z těch podniků na Letné, kam se chodí pít pivo a tvářit se světácky. Tomáš, který si normálně dává Braník, najednou s velkým gestem objednal lahev nějakého francouzského vína za pět tisíc.
„Zbláznil ses? Kdo to má platit?“ smál se náš kamarád Petr. A pak se ozvala Klára, moje údajně nejlepší kamarádka, kterou Tomáš očividně „zasvětil“. „Buď v klidu, Peťo. Anetka je za vodou, ta to dneska zatáhne za nás všechny, viď?“
Všichni ztichli a otočili se na mě. Cítila jsem, jak rudnu. Bylo to, jako by mě svlékli donaha uprostřed Václavského náměstí. Místo soucitu ale přišly výčitky. „Ty máš prachy a nikdy jsi nám nic neřekla? A já myslela, že jsme kamarádky…“
Druhý den jsem se s ním rozešla. Prostě a bez emocí. Už ve mně žádné nezbyly. Od té doby mi nepřetržitě bombarduje telefon zoufalými zprávami a omluvami. Ale já vím, že nelituje toho, co udělal, ale toho, o co přišel.
Ztratila jsem tříletý vztah a pravděpodobně i pár „přátel“. Ale víte co? Poprvé po několika týdnech se mi zase volně dýchá. Ztratila jsem přítele, ale zachránila jsem sama sebe.
Prožili jste něco podobného, co vám otevřelo oči? Svěřte se mi se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě vaše zkušenost dodá odvahu někomu dalšímu.
