Článek
Můj manžel Jakub je myslivec a včera se mu zadařilo – ulovil parádního jelena. Vždy, když se mu něco takového povede, dělí se o zvěřinu se svou matkou Vlastou. Zatímco byl Jakub pryč, tchyně mě neustále bombardovala telefonáty, jestli už je doma a jestli byl lov úspěšný. Nakonec mi došla trpělivost a řekla jsem jí, ať se uklidní, že jí sama dám vědět, až se vrátí.
Jakub dorazil pozdě večer s velkou porcí masa, kterou jsme uložili do mrazáku. Vzpomněla jsem si na Vlastu, a i když už bylo pozdě, zavolala jsem jí, že si pro svůj díl může přijet zítra. S tím se ale nehodlala smířit. Tchyně je typ člověka, který na nic nečeká. Když něco chce, chce to hned. Její trpělivost je prakticky na nule a trvala na tom, že přijede okamžitě.
Nebyl by to problém, kdyby bydlela za rohem. Ale ona žije na Vysočině, dvě hodiny cesty od nás. Než by dorazila, bylo by jedenáct v noci. Jakub byl unavený, já se chystala do postele. Řekla jsem jí, že jdeme spát a ať přijede zítra. Nebyla spokojená, ale zdálo se, že souhlasí.
Bylo něco po druhé hodině ranní, když nás probudil hluk z kuchyně. První myšlenka byla jasná: někdo se k nám vloupal. Manžel potichu vstal, ze skříně vytáhl svou loveckou kulovnici a oba jsme se plížili do kuchyně. Světlo bylo rozsvícené. A u naší otevřené lednice stála tchyně a zuřivě se v ní přehrabovala.
Vlasta od nás měla klíč, který jsme jí před časem dali, aby nám mohla zalévat kytky a krmit rybičky, když jsme na delší dobu pryč. Proto se nespustil alarm.
Jakub byl naprosto bez sebe. „Co tady, sakra, děláš v tuhle hodinu?“ vyjel na ni. „Kdyby nebylo rozsvíceno, mohli jsme si tě splést se zlodějem a střelit tě!“
Tchyně se na něj jen ledabyle podívala. „Běžte si lehnout, přišla jsem si jen pro toho jelena. Zamknu za sebou.“
Nevěřícně jsem na ni zírala. Opravdu chceš to maso tak moc, že nedokážeš počkat do rána? Že sedneš do auta a jedeš dvě hodiny v noci? Budeš ho snad teď hned vařit?
„Zítra byste to všechno snědli a na mě byste zapomněli,“ pronesla s naprosto vážnou tváří.
Nikdy jsme na ni se zvěřinou nezapomněli. Toho masa je tolik, že ho budeme jíst ještě měsíc. Navíc ho hledala na úplně špatném místě – v lednici místo v mrazáku – a udělala tam takový nepořádek, že jsem jí ho radši pomohla najít, než by zničila úplně všechno. Vzala si své kusy masa, popřála dobrou noc a odešla.
Dnes ráno Jakub vyměnil zámky. I když nám její klíč občas pomohl, představa, že se nám kdokoli, i když je to rodina, prochází v noci po domě, je naprosto nepřijatelná. Jak netrpělivý musí člověk být, aby tohle udělal? Šílené.
Jakou nejšílenější věc udělal někdo z vaší rodiny kvůli naprosté netrpělivosti? Kde je podle vás hranice, za kterou už končí legrace a začíná narušování soukromí? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz!
