Článek
Moje starší sestra se s naší mámou nebaví. Už je to pár let. Přerušila s ní veškeré styky, aby ochránila své vlastní duševní zdraví. A já ji naprosto chápu. Naše máma je totiž mistryně v manipulaci a citovém vydírání. Já s ní bohužel stále bydlím, protože ještě studuji a nemám peníze na vlastní bydlení. Počítám ale každý den, kdy budu moct konečně odejít a udělat to samé co sestra. A po tom, co jsem viděla minulý týden, vím, že ten den musí přijít co nejdříve.
Máma nedávno objevila TikTok a facebookové skupiny. A našla si tam komunitu, která jí prý „naprosto rozumí“. Je to skupina pro „odcizené rodiče“. Pro rodiče, se kterými se jejich dospělé děti odmítají stýkat. S nadšením mi vyprávěla, že konečně našla lidi, kteří prožívají to samé co ona. Že konečně našla pochopení pro svou bolest. Ze zvědavosti jsem se do té skupiny podívala. A to, co jsem tam viděla, mi zvedlo žaludek.
Byla to přehlídka sebelítosti, lží a překrucování reality. Stovky rodičů, kteří si navzájem stěžovali na své zlé a nevděčné děti. Ani v jediném příspěvku, ani v jediném komentáři, jsem nenašla špetku sebereflexe. Ani náznak toho, že by si připustili, že na tom odloučení třeba mají svůj podíl viny. Byli to jen oni, chudáci a oběti. A jejich děti byly ty zrůdy.
A moje matka se v tom úplně našla. Začala tam sama přispívat. Její příspěvky byly plné lží a polopravd. Psala o tom, jak jí její starší dcera bezdůvodně zavrhla. Jak jí zlomila srdce. Jak se celé noci modlí, aby se jí její „zbloudilá ovečka“ vrátila. A ostatní rodiče v komentářích ji litovali a utěšovali.
„To je strašné, co dnešní děti dokážou!“ psali. „Vy jste pro ni udělala všechno, a ona se vám takhle odvděčila!“ „Musíte být silná, pravda a láska zvítězí!“ Bylo to jako sledovat nějakou sektu, kde si členové navzájem potvrzují své vlastní bludy, aby se nemuseli podívat pravdě do očí.
Četla jsem si ty příspěvky a bylo mi na zvracení. Četla jsem tam hesla jako: „Už tomu neříkáme ‚přerušení kontaktu‘. Říkáme tomu ‚ODHOZENÍ RODIČE‘. Když vás vaše dospělé děti ignorují, začnou být na vás kruté, lžou o svém dětství a ODHODÍ vás.“ Všechno to bylo postavené tak, aby vinu nesly jen a pouze děti.
Jeden z příspěvků, který tam sdílela i moje matka, zněl: „Můj nevděčný SPRATEK mi řekl, abych na sobě pracovala. Tak jsem to udělala. A myslím, že teď se tomu SPRATKOVI budu líbit ještě míň.“ Ta nenávist a pohrdání, které z těch slov čišelo, byla hmatatelná.
A já jsem tam seděla a četla si to a v hlavě se mi promítaly skutečné důvody, proč s ní moje sestra nemluví. Všechny ty roky křiku, ponižování, citového vydírání. Všechny ty chvíle, kdy máma upřednostňovala sebe a své potřeby před city svých vlastních dcer. To v těch příspěvcích samozřejmě nebylo.
Tato zkušenost mi jen potvrdila, že se moje matka nikdy nezmění. Není schopná se podívat sama na sebe a přiznat si chybu. Je pro ni mnohem jednodušší najít si na internetu skupinu stejně smýšlejících lidí a utvrdit se v tom, že ona je ta oběť. Že problém není v ní, ale ve všech ostatních.
Je to neuvěřitelně smutné a zklamávající. Ta malá jiskřička naděje, kterou jsem v sobě možná ještě měla, že se třeba jednou usmíříme, definitivně zhasla. Teď už vím, že nemá smysl čekat. Musím co nejdříve odejít. Protože nechci dopadnout jako moje sestra. Nechci se jednoho dne stát jen dalším srdceryvným příspěvkem ve facebookové skupině mé matky.
