Článek
Tento zážitek se stal před pár lety a dodnes mi z něj běhá mráz po zádech. Bylo mi jedenadvacet a po úspěšném dokončení studijního semestru v Japonsku jsem se rozhodla, že si před návratem domů udělám ještě malý sólový výlet do Soulu. Moji přátelé už odletěli, já jsem se cítila sebevědomě a bezstarostně. Byla to chyba, která mě mohla stát mnohem víc než jen klidný spánek.
Zarezervovala jsem si hostel ve čtvrti Gangnam, která je považována za bezpečnou. Měl skvělé recenze. Udělala jsem ale jednu zásadní chybu, jejíž důsledky jsem si v té chvíli neuvědomila: zarezervovala jsem si smíšený pokoj. Myslela jsem si, že „smíšený“ znamená kosmopolitní směs lidí. Když jsem ale dorazila, zjistila jsem, že jsem jediná dívka v pokoji s pěti muži. Říkala jsem si, ať nejsem paranoidní. Jsem tu jen na přespání. Většina lidí v hostelech je přece v pohodě, ne?
A z větší části to byla pravda. Hned první večer jsem zašla na večeři se dvěma spolubydlícími, kluky z Německa, a byli opravdu milí a přátelští. Ale jeden z nich, říkejme mu Lukáš, mi od samého začátku dával divné pocity. Něco na něm prostě nesedělo. Snažila jsem se to ignorovat a říkala si, že je možná jen trapný nebo stydlivý. Nechtěla jsem ho soudit příliš rychle. Zůstala jsem tedy přátelská, ale držela si odstup.
Přesto se varovné signály začaly hromadit. Každé ráno, když jsem se připravovala a líčila u malého toaletního stolku v pokoji, prostě si stoupl za mě a tiše mě pozoroval v zrcadle. Nic neříkal. Jen zíral. Když jsem se ho zeptala, jestli něco potřebuje, vždycky jen zavrtěl hlavou a díval se dál, dokud mi to nebylo viditelně nepříjemné a podrážděné.
Také se mě neustále vyptával, kdy se plánuji sprchovat. Bylo to bizarní. Měli jsme sice společné, ale oddělené koupelny s kabinkami. Nebyl jediný důvod, proč by se měl zajímat o můj harmonogram. Pokaždé se také ptal, co ten den dělám, a neustále chtěl trávit čas se mnou. Pokaždé jsem ho zdvořile odmítla.
Jednoho dne jsem na něj náhodou narazila na stanici metra, která nebyla vůbec blízko hostelu. Právě jsem navštívila palác Deoksugung, a když jsem se chystala zpět, stál tam. Jen tak, opřený o sloup. Zahrála jsem to do autu, ale znervóznělo mě to, protože jaká byla pravděpodobnost? Pořád jsem si říkala, že jsem jen paranoidní.
Ale mé poslední ráno bylo tou poslední kapkou. Vzbudila jsem se brzy, ještě napůl v mrákotách, a znovu jsem usnula. Když jsem příště otevřela oči, seděl u mé postele, nakláněl se nade mnou a hladil mě po tváři a po rameni.
Okamžitě jsem vystřelila do sedu. „Co to sakra děláš?“ vyjekla jsem. Nedal mi žádnou skutečnou odpověď, jen něco neurčitě zamumlal. Udělalo se mi zle od žaludku.
Vstala jsem, začala si balit věci a řekla mu, že se odhlašuji. Chodil za mnou po pokoji a snažil se navázat konverzaci, jako by se nic nestalo. Úplně jsem upustila od přátelského chování a začala jsem na něj být ostrá, ptala jsem se ho, jestli se taky nehodlá balit, a připomínala mu, že jeho let je až mnohem později.
A pak řekl: „Moc se mi líbíš.“ Řekla jsem mu, že je to nevhodné, vzhledem k tomu, že se známe jen pět dní. Odpověděl: „Někdy to prostě víš.“
Neustále opakoval, že se chce znovu setkat, možná někdy v Evropě (oba jsme byli Evropané), a snažil se ze mě dostat mé číslo. Odmítla jsem. Tlačil na mě. Nakonec jsem mu ho dala, jen aby mě nechal na pokoji, s vědomím, že si ho stejně zablokuji.
Nic se „technicky“ nestalo, hádám. Ale přesto jsem se cítila nechutně. A byla jsem na sebe naštvaná, že jsem byla tak dlouho zdvořilá. Ale zároveň, být příliš přísná by možná vyvolalo něco horšího. Působil nepředvídatelně.
To bylo poprvé a naposledy, co jsem kdy bydlela ve smíšeném pokoji. Od té doby jsem vždy bydlela jen v ženských pokojích a naštěstí jsem už nikdy nic podobného nezažila.
