Článek
Píšu, protože jsem stále v šoku a potřebuji si utřídit myšlenky. S manželem Petrem jsme spolu od střední školy a vždycky jsme měli velmi hravý vztah. Často se pošťuchujeme, zápasíme na gauči o ovladač, je to náš způsob, jak si projevovat náklonnost. Až do včerejška jsem si myslela, že je to naprosto neškodné a bezpečné. Včera se ale něco změnilo.
Petr je voják a slouží pár hodin od města, kde já momentálně procházím dlouhodobým specializovaným školením pro svou práci. Přijel za mnou na víkend a já jsem byla nadšená, že ho vidím. Večer jsme se dívali na film, smáli se a všechno bylo dokonalé. V jednu chvíli jsem mu z legrace vzala telefon a začala utíkat po bytě. „Jaké máš vlastně heslo?“ volala jsem na něj se smíchem.
Začal mě honit a nakonec mě chytil na gauči. Začali jsme se přetahovat o telefon, smáli jsme se, byla to jen další z našich her. Pak mě ale chytil do „kravaty“ – sevřel mi krk v ohybu své paže. Stále jsem se smála, i když už mi to začínalo být trochu nepříjemné.
S úsměvem, ale už trochu napjatě, řekl: „Pustím tě, až mi ten telefon vrátíš, nebo až omdlíš.“ I to jsem v tu chvíli považovala za vtip.
Pak ale jeho stisk zesílil. Cítila jsem, jak mi jeho paže tlačí na krční tepnu a jak se mi nedostává vzduch. Můj smích okamžitě zmizel. Začala jsem panikařit. „Petře, přestaň,“ zasípala jsem. „Já… já vážně nemůžu dýchat.“
Čekala jsem, že mě okamžitě pustí, že se lekne. Místo toho se jeho výraz nezměnil a s chladným klidem pronesl: „Však o to jde.“
V tu jedinou vteřinu, kdy jsem se dívala do jeho očí, jsem pochopila, že si nedělá legraci. Ta hravost byla pryč. V jeho pohledu bylo něco tvrdého, neústupného. Nebyl to můj manžel. Byl to cizinec, který byl ochotný mi fyzicky ublížit, jen aby ochránil heslo do svého telefonu. Ten strach, který mě v tu chvíli zaplavil, byl ochromující.
Okamžitě jsem mu podala telefon. V tu chvíli jeho stisk povolil. Zůstala jsem ležet na gauči, lapala po dechu, v krku mě pálilo a po tvářích mi tekly slzy. On jen vstal, vzal si telefon a strčil si ho do kapsy, jako by se nic nestalo.
Zbytek víkendu proběhl v ledovém tichu. Snažil se chovat normálně, ale já jsem se mu vyhýbala. Nedokázala jsem se na něj podívat, aniž bych si nevybavila ten jeho chladný pohled.
Počkala jsem, až se vrátí na svou základnu. Potřebovala jsem ten fyzický odstup, abych se cítila bezpečně. Pak jsem mu zavolala. S třesoucím se hlasem jsem mu řekla, jak jsem se v tu chvíli bála. Jak mě jeho slova a jeho stisk vyděsily k smrti.
Na druhém konci telefonu bylo dlouhé ticho. Pak se ozval jeho hlas, plný šoku a studu. Omlouval se, stále dokola. Říkal, že si myslel, že si jen hrajeme jako vždycky, a vůbec si neuvědomil, jak pevně mě drží. Řekl, že se stydí za to, že mě dostal do situace, kdy jsem se ho, i kdyby jen na okamžik, bála.
Jeho omluva zněla upřímně. Ale já nevím, co mám dělat. Přijala jsem ji, ale ten pocit strachu ve mně zůstal.
Byl to opravdu jen omyl, nešťastná náhoda při hře, jak tvrdí?
Nebo jsem právě viděla jeho skutečnou tvář, kterou normálně skrývá?
Mohu ještě někdy věřit, že mi neublíží, když ho něco naštve?
Ta otázka mě teď pronásleduje a já nevím, jestli náš vztah dokáže přežít takovou trhlinu v důvěře.
