Článek
Všechno to začalo jedním videem. Moje spolubydlící Sára, se kterou jsem sdílela byt na Žižkově, seděla před kamerou svého telefonu, s roztřeseným hlasem a se slzami v očích. Mluvila o tom, že se v poslední době necítí bezpečně. Že má pocit, jako by ji někdo neustále sledoval. Naznačovala, že jeden ze sousedů se na ni divně dívá a že se bojí chodit domů sama. Bylo to vague, plné emocí a dokonale střižené pro algoritmus TikToku. A já jsem věděla, že každé slovo je lež.
Když video dotočila, otřela si falešné slzy a s úsměvem se na mě podívala. „Co myslíš, je to dostatečně dramatické?“ zeptala se. V tu chvíli jsem to brala jako neškodný, i když poněkud hloupý vtip. Jako způsob, jak získat pár sledujících navíc. Netušila jsem, jakou lavinu tím spustí a jak hluboko mě její cynická hra zatáhne. Její video se stalo virálním. Během pár dní mělo miliony zhlédnutí.
Sekce komentářů explodovala vlnou podpory a soucitu. „Buď silná, holka!“ psali jí lidé z celého světa. „Zavolej policii, nenech to tak!“ radili jí jiní. Sára se v této nové pozornosti doslova koupala. Každý projev soucitu posiloval její odhodlání pokračovat v tomto divadle. Její online persona trpící oběti rostla a sílila a s ní i její popularita.
Brzy se soucit proměnil v byznys. Začaly jí chodit nabídky na spolupráci. Firmy prodávající pepřové spreje a osobní alarmy jí platily za to, aby se stala jejich tváří. Výrobce domácích bezpečnostních systémů jí zdarma nainstaloval kameru, kterou pak propagovala ve svých videích. Poskytovala rozhovory pro online média, kde mluvila o „svém traumatickém zážitku“ a o tom, jak důležité je pro ženy, aby byly ostražité. Její lež se stala jejím povoláním.
A já jsem to všechno sledovala s rostoucím znechucením. Věděla jsem, že žádný stalker neexistuje. Měla jsem přístup k záznamům z naší bezpečnostní kamery u vchodových dveří. Projížděla jsem hodiny a hodiny záznamů. Nebyl tam nikdo. Žádná podezřelá postava, žádný soused, který by na ni číhal. Jen pošťák, sousedé venčící psy a kurýři s jídlem. Její příběh byl stoprocentní fikce.
Jednou večer jsem se ji s tím pokusila konfrontovat. „Sáro, nemyslíš, že už to zašlo příliš daleko?“ zeptala jsem se jí. „Vyděláváš peníze na lži a zneužíváš vážné téma, kterým si jiné ženy doopravdy procházejí.“ Její reakce byla chladná a arogantní. „Prosím tě, nikomu tím neubližuju. Je to jen neškodné divadlo. A jestli se ti to nelíbí, je to tvůj problém, ne můj.“ Ta věta ve mně něco zlomila.
Uvědomila jsem si, že jí naprosto chybí jakékoliv morální zábrany. Byla to pro ni jen hra. Hra, která jí přinášela slávu a peníze. A v tu chvíli, v tichu našeho bytu, se ve mně zrodilo temné a radikální rozhodnutí. Pokud chce Sára příběh o stalkerovi, tak dobře. Dám jí ho. Dám jí skutečný důvod se bát. Přetvořím její výnosnou fantazii v její nejděsivější noční můru.
Můj plán byl chladný a promyšlený. Prvním krokem bylo pořízení anonymní SIM karty a levného telefonu na jedno použití. Ještě ten večer jsem jí poslala první zprávu. Byla krátká a jednoduchá, navržená tak, aby zasela semínko skutečného strachu. „Vím, kde bydlíš.“ Věděla jsem, že si okamžitě pomyslí, že je to od jejího fiktivního stalkera a že ji to jen povzbudí k dalšímu natáčení. Ale to byl jen začátek.
O několik dní později jsem přistoupila k druhé fázi. Počkala jsem si na večer, oblékla si tmavou mikinu s kapucí, kterou jsem si stáhla hluboko do čela, a postavila se na protější stranu naší ulice, do stínu stromů. Vyčkávala jsem, dokud jsem neuviděla její siluetu v okně našeho obývacího pokoje. Pak jsem pomalu zvedla ruku a zamávala. A hned nato jsem zmizela ve tmě.
Poslední krok byl ten nejúčinnější. Napsala jsem na kus papíru tiskacími písmeny, aby nebylo možné poznat můj rukopis, krátký vzkaz. Byly to jen čtyři slova, která měla změnit vše. Ten vzkaz jsem jí v noci vhodila do naší společné poštovní schránky. Stálo na něm: „Teď už je to skutečné.“
Účinek byl okamžitý a drtivý. Její online kariéra skončila přes noc. Přestala natáčet. O den později byl celý její profil na TikToku, se statisíci sledujících, smazán. Zmizela z online světa, jako by nikdy neexistovala. Její předstíraná odvaha tváří v tvář nebezpečí se rozplynula v okamžiku, kdy uvěřila, že nebezpečí je skutečné.
Sára se v našem bytě změnila v trosku. Byla paranoidní, nespala, lekala se každého zvuku. Neustále opakovala, že tady už nemůže zůstat, že „on“ ví, kde bydlí. Do dvou týdnů si sbalila všechny své věci, porušila nájemní smlouvu a odstěhovala se neznámo kam. Zmizela z mého života.
Zůstala jsem v tichém bytě sama. Se svým tajemstvím. Nikdo se nikdy nedozví, že jsem to byla já. Sára pravděpodobně svým novým přátelům vypráví dramatický příběh o tom, jak se její sláva stala nebezpečnou a skutečný stalker ji donutil uprchnout a skrývat se. Její lež se jen přetavila v jinou, ještě tragičtější lež, za kterou bude sklízet další soucit.
Ale já znám pravdu. A necítím žádnou vinu. Cítím jen chladné zadostiučinění. Sára si vybudovala kariéru na předstírání strachu a utrpení. Já jsem jí jen dala to, co si tak zoufale přála prožít. Dala jsem jí skutečný příběh. Dala jsem jí skutečný důvod se bát. A upřímně? Kdybych měla tu možnost, udělala bych to znovu.
