Článek
Jmenuju se Anna, je mi šestadvacet a jako dítě jsem byla stydlivá a sociálně nešikovná. Nikdy jsem neměla moc kamarádů. Během dospívání jsem se ale otrkala, rozkvetla a dnes už nemám žádné sociální úzkosti. Dokážu se snadno bavit s cizími lidmi a mám pocit, že mě lidé mají rádi.
Jenže jsem si všimla jedné věci. Moje přátelství nevydrží.
Jakmile se z nějakého důvodu přestaneme vídat pravidelně, kontakt prostě vyšumí. Například moje první práce po vysoké škole. Byli jsme tam úžasný mladý kolektiv, pořád jsme spolu chodili na pivo po práci, jezdili na víkendové akce. Cítila jsem se jako součást party.
Pak jsem ale změnila práci. Všichni jsme si slibovali, jak si budeme volat a dál se vídat. Zkoušela jsem to, psala jsem jim, navrhovala srazy. Ale postupně to utichlo. Dnes vím, protože je sleduju na Instagramu, že se mnozí z nich přátelí dodnes. Tvoří pevnou partu. Beze mě. Neslyšela jsem o nich už roky.
A to je jen jeden příklad. Je to vzorec, který se v mém životě opakuje. Měla jsem skvělou partu na gymplu. Byli jsme si blízcí. Dnes, o osm let později, vím, že se stále scházejí. Na mě si nikdo nevzpomene.
Mám jednu úžasnou kamarádku, se kterou se bavíme už sedm let. Je to moje spása. Ale kromě ní mám problém najít lidi, kteří by o to, zůstat v mém životě, skutečně stáli.
Připadá mi to jako nějaký paradox. Když jsem součástí skupiny, cítím se přijímaná. Nemám pocit, že by si mě vážili méně než ostatních. Ale jakmile by to vyžadovalo nějaké úsilí navíc – napsat zprávu, zavolat, pozvat mě – prostě to neudělají. Sejde z očí, sejde z mysli.
Začínám přemýšlet, jestli je to jen smůla, nebo jestli je něco špatně se mnou. Jsem příliš nudná? Příliš vlezlá? Nedostatečně zajímavá na to, aby si na mě někdo vzpomněl, když zrovna nestojím vedle něj?
Co můžu udělat jinak?
Je těžké udržovat přátelství v dospělosti? Máte podobnou zkušenost, kdy se vám přátelé ztratili ze života? Podělte se o své příběhy a rady, jak si udržet blízké lidi, na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
