Článek
S Eliškou bydlím od loňského října ve velkém, starém bytě na Vinohradech. Nastěhovala jsem se na místo naší společné kamarádky a všechno klapalo. Nebyly jsme nejlepší kámošky, co by spolu chodily na nedělní brunche, ale vycházely jsme skvěle. Měly jsme podobný smysl pro pořádek a klid. Eliška působila vždycky vyrovnaně, možná až trochu nudně.
Pak přišel letošní březen a s ním ten celý blázinec s koronavirem. Můj přítel Tomáš, se kterým jsem dva roky, tehdy bydlel u své sestry. Jenže jejich máma zrovna chodila na chemoterapie a potřebovala se izolovat a mít péči, takže se nastěhovala do Tomášova pokoje. A Tomáš neměl kam jít.
Zeptala jsem se Elišky, jestli by mohl na čas zůstat u nás. Byt je obrovský, její pokoj je navíc skoro jako garsonka s vlastní koupelnou. Bez mrknutí oka souhlasila. Sedli jsme si, probrali základní pravidla a všechno se zdálo být v naprostém pořádku.
A taky bylo. Všichni tři jsme si rozuměli, i když jsme spolu netrávili každou vteřinu. Pracujeme z domova, takže jsme se přes den moc neviděli. Občas jsme si večer zahráli deskovky nebo pustili film. Tomáš jako poděkování každý večer vařil pro nás pro všechny a Eliška se zdála být nadšená, že se nemusí o nic starat.
Vládla u nás idylka. Taková ta tichá, karanténní pohoda.
Minulý týden ale ta bublina praskla. Tomáš si mě vzal stranou, vypadal naprosto vyřízeně. Prý když věšel prádlo ve vnitrobloku, Eliška ho tam doslova přepadla.
Spustila na něj srdceryvný monolog o tom, jak se do něj zamilovala. Že samozřejmě „respektuje“, že je se mnou, ale že k němu chová „hluboké city“ a je „k dispozici“, kdyby náhodou byl volný. A na závěr to nejdůležitější: „Hlavně to, prosím tě, neříkej Anně.“
Nepokusila se ho políbit, ale prý se mu snažila chytit ruku. Tomáš mi to celé líčil a byl úplně bledý. Nechápal to, vždyť s ní nikdy nebyl sám, kromě těch společných večeří si jí skoro nevšímal.
Od té chvíle je atmosféra v bytě k zalknutí. Je to jako chodit po špičkách kolem bomby a doufat, že nevybuchne.
Eliška se tváří, jako by se nic nestalo. Netuší, že Tomáš mi to okamžitě všechno řekl. Kdyby to ale skončilo jen u té jedné trapné scény na dvorku…
Předevčírem šla kolem Tomáše v kuchyni a jen tak mimochodem se mu dotkla paže. Včera znovu. Jsou to drobnosti, letmé doteky, které by normálně člověk přešel. Ale já teď vím, co znamenají. A pokaždé, když to vidím, proběhne mi mráz po zádech.
Volala jsem naší společné kamarádce, té, co tu bydlela přede mnou. Byla v šoku. Prý Eliška nikdy nic takového neudělala, dokonce si ani nepamatuje, že by se jí kdy někdo líbil nebo že by o někom mluvila.
Ke mně se chová pořád stejně. Mile, přátelsky. A právě to je na tom to nejděsivější. Ten chladný kalkul. Ta přetvářka.
Nemůžeme se odstěhovat. Kvůli celé situaci jsme na tom finančně bídně a najít teď nové bydlení je nemožné. Jsme tu uvězněni.
Žiju ve vlastním bytě s ženou, která se za mými zády snaží ulovit mého přítele. Každý den musím snídat u jednoho stolu s někým, kdo mi lže do očí a doufá, že můj vztah ztroskotá. Cítím se jako v nějakém špatném psychologickém thrilleru a nevím, jak z toho ven.
Ocitli jste se v podobně bizarní a zdánlivě neřešitelné situaci? Napište mi, co vás trápí, na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy už jen samotné sdílení příběhu může přinést nečekanou úlevu.
