Článek
Za měsíc dokončím doktorské studium. Měl by to být okamžik obrovské radosti a triumfu. A z části také je. Ale zároveň je v tom i pachuť hořkosti. Protože pokaždé, když pomyslím na svůj diplom a na to, co všechno jsem dokázala, vybaví se mi v hlavě jedna jediná věta. Věta, kterou mi řekla moje vlastní matka a která je do mé paměti vypálená jako cejch.
Před několika lety, když jsem se rozhodovala, co dál po střední škole, jsem se nadchla pro studium magisterského oboru dějin umění. Věděla jsem, že to není zrovna praktický obor, ale milovala jsem to. Byla to moje vášeň. Když jsem se se svým plánem svěřila matce, čekala jsem podporu. Místo toho se mi ale vysmála.
„Dějiny umění?“ řekla pohrdavě. „A co s tím jako budeš dělat? Chceš umřít hlady?“ Začala mi vyčítat, jaké obrovské dluhy si nadělám a že ona mi na takové „zbytečnosti“ rozhodně přispívat nebude. Snažila jsem se jí se slzami v očích vysvětlit svůj plán. Že se pokusím získat velmi prestižní stipendium, které by mi pokrylo celé školné a ještě bych dostávala malý plat za výpomoc na katedře.
Dívala se na mě s ledovým klidem. A pak pronesla tu větu. Tu větu, která mě dodnes budí ze sna. „To ti slibuju, Anno. Tohle se ti nikdy nepovede.“ Nebylo v tom žádné váhání. Byla to chladná, krutá jistota. Moje vlastní matka mi právě slíbila, že selžu.
Nevím, co se ve mně v tu chvíli stalo. Její slova mě měla zničit. Měla mě odradit. Ale místo toho ve mně zažehla plamen. Plamen vzteku a odhodlání. „Tak to se ještě uvidí,“ řekla jsem si v duchu. „Já ti ukážu.“ Její krutost se stala mým palivem.
Pustila jsem se do práce jako nikdy v životě. Učila jsem se dnem i nocí. Připravovala jsem se na přijímačky, psala eseje, sháněla doporučení. A stal se zázrak. V prvním ročníku jsem získala alespoň částečné stipendium. A ve druhém ročníku jsem dostala to vysněné místo na katedře, které mi zaplatilo celé studium a ještě mi dalo malý plat, ze kterého jsem dokázala žít. Dokázala jsem to.
Teď, o pár let později, mám skvělou práci v oboru, který miluji. A jak jsem řekla, za měsíc budu konečně bez dluhů. Jsem na sebe neuvěřitelně pyšná. Ale ta vzpomínka na matčina slova stále bolí. Několikrát jsem se o tom s ní od té doby snažila mluvit.
Chtěla jsem jí říct, jak moc mě tehdy zranila. Ale pokaždé, když na to zavedu řeč, začne být nervózní. „Cože?“ řekne. „To si vůbec nepamatuju. To jsem určitě nikdy neřekla.“ Prostě to popře. Dělá, jako by se to nikdy nestalo. A to je možná ještě horší než ta původní urážka.
Vím, že se té omluvy, toho uznání, nikdy nedočkám. Nikdy neuslyším ta slova: „Mýlila jsem se, dokázalas to.“ A nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že kdybych je slyšela, konečně by se ta stará rána zahojila. Konečně bych mohla tu vzpomínku pustit.
Ale pak se podívám na svůj život. Na to, co všechno jsem si sama vybudovala. A uvědomuji si, že její omluvu vlastně nepotřebuji. Moje vítězství není v tom, že by ona uznala svou chybu. Moje vítězství je můj život. Můj úspěch. To, že jsem se nenechala zlomit a šla jsem si za svým snem, i když mi ta nejbližší osoba na světě házela klacky pod nohy. A to je víc než jakákoliv omluva.
