Článek
Minulý rok jsem slavila třicáté narozeniny. Měl by to být velký den, milník v životě člověka. Pro mě to byl ale den, kdy jsem se cítila nejvíc sama na světě. Moje vlastní rodina se totiž rozhodla, že mě vymaže ze své existence. Důvod? Nějaká hloupá, malicherná hádka s tátou pár týdnů předtím. Kvůli ní přesvědčil zbytek rodiny, aby mi na protest k narozeninám ani nezavolali.
Probudila jsem se to ráno a dívala se na telefon. Čekala jsem. Ale nepřišla žádná zpráva. Žádný telefonát. Vůbec nic. Ani od táty, ani od mámy, ani od sestry. To ticho bylo hlasitější než jakýkoliv křik. Nebyla to jen zapomnětlivost. Byl to úmysl. Chtěli mě potrestat. Chtěli, abych se cítila zraněná a sama. A podařilo se jim to.
Nechtěla jsem ale sedět doma a utápět se v sebelítosti. Nechtěla jsem jim dát to zadostiučinění. A tak jsem udělala něco, co jsem nikdy předtím neudělala. Během půl hodiny jsem si sbalila malý batoh, sedla jsem do svého starého auta a prostě jsem odjela. Neměla jsem žádný plán, žádný cíl. Chtěla jsem jen být někde jinde.
Jela jsem několik hodin, jen tak, bez mapy. Až jsem se ocitla hluboko v lesích na Šumavě. Zastavila jsem u malé, nenápadné odbočky, která vedla k nějaké chráněné oblasti, o které jsem nikdy neslyšela. Cítila jsem zvláštní, nevysvětlitelné puzení. Věděla jsem, že tam musím jít.
U závory na začátku cesty stál strážce parku a parta trampů s batohy. Strážce se mě zeptal, jestli mám povolení ke vstupu. Řekla jsem, že ne. Řekl, že ti trampové by možná mohli mít jedno volné místo. Ale já jsem se styděla se vnucovat. Poděkovala jsem a odjela jsem.
Ale asi po deseti minutách jízdy jsem to nevydržela. Něco mě táhlo zpátky. Otočila jsem auto a vrátila se. Sebrala jsem veškerou odvahu a zeptala jsem se té party, jestli bych se k nim nemohla přidat. A oni, bez jediného zaváhání, bez jediné otázky, se jen usmáli a řekli: „Jasně, pojď s námi.“
Zaparkovala jsem auto. Když jsem šla kolem strážce, podíval se na mě. „Vy jste zpátky,“ řekl. Řekla jsem mu, že mi ti kluci dovolili jít s nimi. A pak se podíval na mé staré auto. „Máte čtyřkolku?“ zeptal se. Řekla jsem, že ano. „Tak jeďte,“ řekl a zvedl závoru. „A kdyby se někdo ptal, řekněte, že jsem vás poslal já.“
Pak se na chvíli odmlčel a podíval se na mě takovým tím laskavým, otcovským pohledem. „Kde máte rodinu?“ zeptal se tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. Jen chápavě přikývl a neptal se dál. A já jsem jela dolů, do toho posvátného ticha.
Nikdy neřeknu, kde přesně to místo je. Zaslouží si být chráněno. Ale to, co jsem tam našla, mi změnilo život. Kráčela jsem po břehu prastarého jezera, které vypadalo, jako by se ho lidská ruka nikdy nedotkla. Vlny byly divoké, narážely na břeh, byly hlučné a živé. Byly přesně takové, jaké jsem potřebovala.
Plavala jsem ve vodě, která nebyla klidná, ale plná síly a pohybu. Kolem pobíhali divocí koně. Nad hlavou mi kroužil orel. Všude kolem byly vysoké skály a všechno bylo zelené a skutečné. A tam, uprostřed té nespoutané divočiny, jsem se rozplakala.
Ale nebyly to slzy smutku. Nebylo to proto, že bych se hroutila. Bylo to přesně naopak. Plakala jsem, protože jsem se nehroutila. Poprvé po mnoha letech jsem cítila klid. Čistý, ničím nerušený a bezpodmínečný klid.
Moje rodina si pro mě na mé narozeniny vybrala ticho. Chtěli, abych se cítila prázdná a sama. Ale toto místo a ti cizí, laskaví lidé, pro mě vytvořili prostor. Přijali mě bez otázek a bez podmínek. A já vím, že ten pocit si ponesu v sobě navždy.
