Článek
Moje dcera Anička bude mít za pár týdnů devět let. A já si čím dál tím víc uvědomuji, že je mým dokonalým zrcadlem. Je jako houba, která do sebe nasává pocity všech lidí kolem. Je to její největší síla a zároveň i její největší slabost. Miluje představu, že to, co má člověk v hlavě, může ukázat ostatním prostřednictvím umění. Je blázen do starého klavírního jazzu a má ráda deštivé dny. A nikdy pro ni neexistuje něco jako „příliš mnoho plavání“.
Je v ní neuvěřitelná směsice citlivosti a bláznivosti. Včera jsme na ulici viděly maminku s malým dítětem, které zřejmě neměly domov. Anička se beze slova otočila, běžela zpátky k našemu autu, vzala dvě lahve s vodou a pětikorunu, kterou si zrovna dala do kabelky za pomoc s úklidem, a odnesla jim to. Žije a dýchá pro své dva mladší sourozence a je tou nejlepší starší sestrou na světě.
Zároveň umí být neuvěřitelně hlučná a potřebuje neustálou aktivitu. Všechno, co dělá, chce dělat dokonale. A jen velmi těžko se vyrovnává s tím, když se jí něco nepovede nebo když ve škole dostane horší známku. Na veřejnosti je stydlivá, bojí se v restauraci objednat si jídlo nebo se zeptat plavčíka, jestli může skočit do bazénu. Ale doma, v bezpečí, se promění v malého šaška plného potrhlých vtipků a vtípků.
Dívám se na ni a je to šílené, jak moc je jako já. Je tak autenticky laskavá a zároveň tak bláznivá. Je tak neuvěřitelně živá. Je vším, čím jsem se já sama musela bolestivě naučit být až v dospělosti, po více než osmnácti letech, kdy jsem byla jen smutná, tichá holka bez vlastních názorů a zájmů.
A právě teď, když ji pozoruji, mi to všechno dochází s neuvěřitelnou jasností. Dívám se na to úžasné, citlivé, talentované a milující dítě a v hlavě mi zní jediná myšlenka: Představte si, že byste tohle dítě nenáviděli! Představte si, že byste v něm nedokázali vidět ani špetku potenciálu, ani kousek toho kouzla, které z ní září.
Představte si, že byste ji viděli plakat, a místo abyste ji utěšili, tak byste se na ni naštvali. Představte si, že byste se podívali na to její jemné, křehké srdíčko a pomysleli si: „Skvělé, tohle se bude snadno ovládat,“ a ne: „Jak ho mohu ochránit a posílit?“
Až teď, skrze svou lásku k ní, dokážu konečně pochopit, jak moc mi bylo v dětství ubližováno. Až teď vidím, jak zrůdné bylo to chování, které jsem tehdy považovala za normální. Vesmír mi dal ten největší dar. Dal mi mou dceru, abych se skrze ni naučila mít ráda i sama sebe. Abych pochopila, že ta malá, smutná a tichá holčička, kterou jsem kdysi byla, si nezasloužila to, co se jí dělo.
Moje dcera je už teď, navzdory své stydlivosti, mnohem sebevědomější, než jsem byla já v jejím věku. A já vím proč. Je to proto, že vyrůstá v prostředí plném lásky, podpory a bezpečí. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jaká úžasná žena z ní jednou bude, když celý život bude vědět, že je milována a přijímána taková, jaká je.
Díky ní konečně léčím své vlastní rány. Tím, že jí dávám dětství, jaké jsem já nikdy neměla, dávám dárek i sama sobě. Učím se odpouštět. Ne těm, co mi ublížili. Ale sama sobě. Za to, že jsem si tak dlouho myslela, že jsem ta špatná. A to je ten největší zázrak ze všech.
