Článek
Emoční zanedbávání je zákeřný jed. Nemá žádnou chuť ani zápach. Nezanechává modřiny. A právě proto ho téměř nikdo nebere vážně. Společnost je tak citově otupělá, že si ho ani nevšimne. A tak se z normálních, každodenních situací stávají tichá traumata, která si neseme celý život.
Bylo mi asi osm. Byla jsem v koupelně na naší staré chatě, když se na zdi objevil obrovský, černý pavouk. Ztuhla jsem hrůzou. Začal pomalu lézt dolů, přímo ke mně. Bála jsem se a nevěděla jsem, co mám dělat.
Můj táta byl ve vedlejší místnosti, jen pár kroků ode mě. „Tati!“ zavolala jsem třesoucím se hlasem. „Tati, pomoc!“ Nejdřív mě ignoroval. Volala jsem znovu. Nic. Pavouk byl už skoro u umyvadla.
V panice, v pocitu, že na mě to monstrum útočí, jsem popadla první věc, co mi přišla pod ruku – těžký lak na vlasy – a vší silou jsem ho praštila. Bylo po něm. A ticho, které nastalo, bylo najednou ještě děsivější. Cítila jsem hrůzu z toho, co jsem udělala.
V tu chvíli se konečně ve dveřích objevil táta. Podívala jsem se na něj, oči plné slz, a zeptala se: „Udělala jsem něco špatného?“ Byla to zoufalá prosba o radu, o útěchu, o morální vedení.
Jeho reakce se mi vypálila do paměti navždy. Podíval se na mrtvého pavouka, pak na mě, na svou plačící, vyděšenou dceru. A na jeho tváři se objevil lehký, lhostejný, naprosto odtažitý úsměv. Jako by sledoval nezajímavý film.
Neřekl nic. Nepohladil mě. Nevysvětlil mi, že pavouci nejsou nebezpeční. Ani se nerozčílil. Prostě tam stál s tím přízračným úsměvem. A já jsem tam zůstala sama, topící se ve směsici strachu, viny a teď i naprostého zmatku. Jeho mlčení a jeho úsměv mi říkaly, že moje pocity jsou špatně. Že můj smutek nad zabitým tvorem je směšný. Že cítit cokoliv je vlastně chyba.
Když dnes tento příběh někomu vyprávím, většinou nechápou. „Vždyť to byl jen pavouk,“ řeknou. Nebo mě s blahosklonným úsměvem označí za „přecitlivělou“. Ale oni nevidí to hlavní. Ten pavouk je naprosto nedůležitý. Důležitý je ten otcův úsměv. Ta prázdnota tam, kde měla být rodičovská láska a podpora.
A přesně takhle funguje emoční zanedbávání. Pomalu, nenápadně, událost po události, vám okrájí víru v sebe sama. Nenadává vám. Jen mlčí. A tím mlčením vám říká, že na vás a na vašich pocitech nezáleží.
Žijeme v podivné, citově vyprahlé době, kde je normální být lhostejný a kde se empatie považuje za slabost. Někdy si připadám jako v absurdním divadle. A ten otcův úsměv je pro mě symbolem celé téhle hry.
Byl i váš skutečný a bolestivý zážitek někdy shozen ze stolu jako „maličkost“? Váš příběh si zaslouží být slyšen. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
