Článek
Tohle je pro mě poprvé, ale o ten zážitek se musím podělit. Šel jsem na oběd do místního bistra, které je proslulé svými smaženými kuřecími sendviči. Bylo narváno, takže jsem si musel sednout ven na zahrádku. Díky stříšce a větrákům se to ale i v tom vedru dalo vydržet.
Hned jsem věděl, co si objednám, takže i když byla obsluha kvůli návalu pomalejší, měl jsem objednávku zadanou hned, jak se u mě číšník poprvé zastavil.
U stolu za mnou už ale seděl neuvěřitelně nesnesitelný pár s dospívajícím synem. Slyšel jsem, jak se současně hádají o tom, co si objednat, a zároveň si stěžují na pomalou obsluhu. Konečně se jim podařilo objednat, ale s velkými stížnostmi. Chudák číšník…
Necelých deset minut poté přistálo na mém stole mé jídlo.
„TO SI SNAD DĚLÁTE SRANDU!“ zařval ten otec. „Ten chlap přijde o deset minut později a dostane jídlo první?“
Nejdřív jsem si myslel, že si stěžuje číšníkovi, ale ne, tyhle poznámky směřovaly na mě. „Hej! Hej, ty chytráku! Proč jako ty máš svůj sendvič první? Hej? Slyšíš mě?“
Ignoroval jsem ho, ale ten chlap vstal, přešel ke mně a doslova mi ukradl talíř ze stolu dřív, než jsem se stačil vůbec dotknout příboru. „Můžeš počkat, frajere. Můj kluk má hlad,“ procedil mezi zuby. Do té doby jsem od toho kluka neslyšel ani slovo, takže pokud měl hlad, mluvil jen svýma smutnýma psíma očima. „Jez,“ řekl otec svému synovi.
Dobře, takže tady je ta věc. Tohle bistro dělá pikantní kuře – mají asi sedm úrovní pálivosti a já mám rád jídlo opravdu ostré. Objednal jsem si druhou nejpálivější variantu, což je kombinace omáčky z papriček Scotch Bonnet a Ghost Pepper. Je to dost pálivé na to, aby vás to rozplakalo, a jak říkají moje děti, většinu chuťových buněk už mám spálených.
A tenhle kluk, na naléhání svého otce-hulváta, se do toho pustil dřív, než jsem se stačil vůbec postavit a protestovat. Než jsem stačil říct: „Co si to sakra dovolujete,“ ten kluk si ukousl obrovské sousto ze sendviče, který byl pokrytý omáčkou o síle zhruba 1 000 000 Scovilleho jednotek.
A reakce byla okamžitá. Začal se dávit, dusit a pak zvracet po celém svém otci. Jeho matka začala ječet. Lidé od vedlejšího stolu odskakovali. Talíře padaly. Otec-hulvát, teď pokrytý zvratky, na mě řval: „Co jsi to udělal mému synovi?“
A já jsem se prostě začal smát. Stál jsem tam u svého stolu, zatímco kolem mě propukl naprostý cirkus. Dva číšníci přiběhli. Otec řval. Kluk stále sípal a dusil se, matka plakala, jeden člověk od vedlejšího stolu se doslova smál, až brečel, další vypadal, že se taky pozvrací.
Ten smějící se chlapík se postavil mezi mě a toho otce, který vypadal jako živá verze postavičky Vzteka z filmu „V hlavě“. Vysvětlili jsme manažerovi, který se mezitím objevil, co se stalo, což dokazoval i fakt, že jejich objednávka zrovna dorazila.
Každopádně, jídlo si zabalili s sebou, bylo jim řečeno, že v tomto podniku už nejsou vítáni, personál začal uklízet a manažer mě vzal dovnitř. Dal mi náhradní jídlo, dárkovou kartu na 1000 korun a požádal mě, abych prosím nepsal negativní recenzi (nebo na ně nepodal žalobu).
