Článek
Psycholožka Jonice Webb to popisuje jako potrubí do naší minulosti. Ten jeden dominantní pocit, který jsme jako děti cítili nejčastěji. Když jsem si tu definici přečetla, okamžitě jsem věděla. Moje potrubí vede k pocitu naprosté, existenciální samoty.
Není to ale samota prázdného bytu. Ta je vlastně docela příjemná. Ne, ta nejhorší, nejostřejší samota na mě padá na večírcích, na pracovních teambuildincích, na rodinných oslavách. Kdykoliv jsem ve skupině lidí, usmívám se, konverzuju, ale uvnitř se cítím jako za neprůstřelným sklem. Oddělená a neviditelná.
Dlouho jsem nechápala, proč to tak je. Až ten článek mi to odemkl. Ten pocit mě okamžitě přenesl zpátky v čase. Na naši rodinnou chatu na Sázavě, na oslavu dědových sedmdesátin.
Bylo mi asi deset. Všude byl hluk, smích, desítky příbuzných. Tety a strýcové, které jsem viděla jednou za rok, se mě vyptávali na známky ve škole a jestli už mám nějakého chlapce. Musela jsem být „ta hodná“. Ta usměvavá, slušná vnučka. Ta, co nedělá problémy.
Pamatuju si to neskutečné vyčerpání. Celý den jsem hrála divadlo. Potlačovala jsem svou náladovost, své pubertální názory, svou touhu zalézt si s knížkou na půdu. Byla jsem dokonalý, poslušný robot v nažehlených šatech.
A pamatuju si tu obrovskou úlevu, když jsme večer konečně odjížděli. Jakmile za námi zapadly dveře našeho bytu a já mohla zalézt do svého pokojíčku, konečně jsem mohla sundat tu masku. Konečně jsem mohla být sama sebou. A teprve tam, v tichu svého pokoje, jsem se necítila sama.
A přesně tohle se mi děje i dnes. Ve společnosti automaticky nasazuji masku. Stávám se tou verzí Martiny, o které si myslím, že ji ostatní chtějí vidět. Příjemnou, nekonfliktní, vtipnou. Ale moje skutečné já je schované hluboko uvnitř a křičí: „Tohle nejsem já!“ A z toho křiku se rodí ta samota. Je to samota z toho, že mě nikdo doopravdy nevidí, protože jim to nedovolím. Protože jsem se naučila, že ukázat své pravé já je nebezpečné a vyčerpávající.
Ten „klíčový pocit“ je opravdu potrubí do minulosti. Teď už to vím. A i když to bolí, je v tom jistá úleva. Není se mnou nic špatně. Nejsem divná. Jen si s sebou pořád nosím tu malou holku z rodinné oslavy, která se těší, až bude moct konečně utéct do svého pokoje a být sama. Jenže teď už vím, že utíkat nemusím. Místo toho se musím naučit, jak být sama sebou i mezi lidmi. A to je úkol na celý zbytek života.
Závěrečná výzva
Jaký je váš „klíčový pocit“, který si s sebou nesete z dětství? Je to samota, strach, nebo možná pocit, že jste na obtíž? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je pojmenování starého pocitu prvním krokem k tomu, abychom se ho naučili léčit.
