Článek
I když jde jen s odpadky, má na sobě nažehlenou halenku, upravené vlasy a na rtech lehký náznak rtěnky. Je ztělesněním důstojnosti. A já jsem si až donedávna myslela, že k ní všichni v domě chováme velkou úctu. Mýlila jsem se. My jsme k ní nechovali úctu. Chovali jsme k ní jen ten typický, povrchní sentiment, jaký máme ke všem starým lidem. A ona nás z toho jednoho dne velmi elegantně vyléčila.
Všimla jsem si toho postupně. Pošťačka, mladá holka, jí podávala důchod se slovy: „Tak tady to máte, babi.“ Mladý pár odnaproti jí podržel dveře s veselým: „Jen pojďte, babičko, ať vám to neujede!“ Dokonce i já sama, když jsem o ní mluvila se svým mužem, jsem občas řekla: „Potkala jsem na chodbě tu babičku z pátého patra.“ Dělali jsme to všichni. Mysleli jsme si, že je to projev láskyplné úcty, že ji tím jakoby adoptujeme do naší velké, anonymní sídlištní rodiny. Neviděli jsme, jak se při tom slově vždycky nepatrně napřímila a její úsměv mírně ztuhl.
Ta lekce, na kterou nikdy nezapomenu, přišla minulé úterý odpoledne. Čekala jsem na výtah, když se ke mně přidal náš soused z třetího patra, pan Novák. Je to milý, asi třicetiletý kluk, novopečený otec, který tlačil kočárek se spícím synem. Zrovna jsme si povídali o tom, jak málo v noci spí, když výtah přijel a dveře se otevřely. Vystupovala z něj paní Irena, v ruce malou nákupní tašku.
Pan Novák, v záchvatu dobře míněné, ale patronizující zdvořilosti, okamžitě chytil dveře výtahu, aby se nezavřely, a s hlasitým, bodrým úsměvem na ni zavolal: „Jen pojďte, babičko, podržím vám, ať máte pohodlí!“
A v tu chvíli se stalo něco, co narušilo náš obvyklý rituál. Paní Irena se nezamračila. Nezvýšila hlas. Jen se uprostřed kroku zastavila. Pomalu se otočila na pana Nováka a podívala se mu přímo do očí. Její pohled nebyl zlý, jen klidný, pevný a naprosto neústupný.
„Mladý muži,“ řekla a její hlas byl tichý, ale zněl celou chodbou. „Děkuji vám za vaši ochotu. Ale já nejsem vaše babička.“ Udělala malou pauzu, aby se její slova stihla vstřebat. Pak pokračovala: „Moje vnoučata mi říkají babi. Vy nejste moje vnouče. Jmenuji se Irena. Paní Irena.“
Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Pan Novák zrudl jako pivoňka. Bylo vidět, jak mu v hlavě šrotuje, co vlastně udělal špatně. Začal koktat. „Jé, promiňte, paní… paní Ireno. Já se omlouvám, já to tak nemyslel. To bylo z úcty, víte…“
Paní Irena jen lehce, téměř královsky, přikývla. „Já vím,“ řekla. „Ale úcta začíná tím, že člověku ponecháte jeho jméno.“ S těmito slovy se otočila a s rovnými zády a hlavou vztyčenou odkráčela ke svému bytu.
Zůstali jsme tam stát, já a zahanbený pan Novák, a mlčky jsme nastoupili do výtahu. A já jsem v tu chvíli pochopila něco hlubokého. Došlo mi, jak snadno a bezmyšlenkovitě lidi, zejména staré ženy, zbavujeme jejich identity. V určitém věku pro nás přestanou být osobnostmi. Přestanou být paní Irenou, která milovala divadlo, cestovala, měla své lásky, své bolesti a svůj vlastní, jedinečný příběh. Místo toho se z nich stane jen obecná, anonymní „babička“. Funkce. Archetyp. Symbol stáří. A tím jim vlastně bereme jejich minulost i přítomnost.
Ten den mě paní Irena naučila, že respekt neznamená používat zdrobněliny a familiární oslovení. Skutečný respekt znamená vnímat člověka v celé jeho komplexnosti, s jeho historií a hlavně, s jeho jménem. Jméno je to nejzákladnější, co máme. Je to kotva naší identity.
Od toho dne, kdykoliv potkám paní Irenu na chodbě, pozdravím ji s úsměvem: „Dobrý den, paní Ireno.“ A ona se na mě usměje jinak než na ostatní. Je to úsměv člověka, který byl viděn. A já vím, že ta malá, tichá lekce v chodbě našeho paneláku byla jednou z nejdůležitějších, jaké jsem v životě dostala. Protože stárnout neznamená ztratit sám sebe. Ale my, ti mladší, máme zodpovědnost za to, abychom jim nedovolili ztratit jejich jméno.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
