Článek
Bylo mi třináct a většinu svého volného času jsem trávila v jednom z těch online světů, které byly tehdy v módě. Vytvářeli jste si avatary, stavěli si virtuální pokoje, hráli hry a hlavně jste si tam našli přátele. Pro mě, stydlivou holku, to byl celý vesmír.
Právě tam jsem potkala Lucku. Nebyla to jen hromádka pixelů na obrazovce. Stala se z ní moje nejlepší kamarádka. Trávily jsme spolu hodiny a hodiny. Nejen ve hře, ale i na Skypu, psaly jsme si esemesky. Svěřovaly jsme se s tajemstvími, smály se stejným vtipům. Bylo to sesterství přes internetový kabel.
Jednoho rána jsem se probudila a na mobilu na mě čekala zpráva. Byla od Lucky… tedy, od její „mámy“. Stálo v ní, že Lucka si v noci vzala život.
V tu chvíli se pro mě zastavil čas. Četla jsem ta slova znovu a znovu a nemohla jsem dýchat. Bylo mi třináct. V tomhle věku jste naivní a věříte všemu. Můj mozek tu informaci přijal jako fakt. Moje nejlepší kamarádka je mrtvá.
Brečela jsem celý den. Zkoušela jsem jí volat na Skype, na mobil. Nic. Ticho. Odpovědí mi byl jen pocit prázdnoty a zdrcujícího smutku.
Uplynuly asi dva týdny. Dva týdny, kdy jsem se trápila a proplakala noci. Občas jsem ze zvyku otevřela Skype a dívala se na její jméno v seznamu kontaktů. A všimla jsem si něčeho divného. Vedle jejího jména neustále svítila zelená tečka. „Online.“
Jak může být mrtvý člověk online? Říkala jsem si, že to je asi nějaká chyba. Že třeba její máma zapnula počítač. Ale ta tečka tam svítila pořád. Den co den.
Začalo mi to vrtat hlavou. Znovu jsem jí zkusila zavolat. Jednou. Dvakrát. Desetkrát. Byla jsem jako posedlá. A pak se to stalo.
Při asi padesátém pokusu Lucka hovor omylem přijala.
Obrazovka se rozsvítila a na ní se objevila ONA. Lucka. Živá a zdravá. Seděla u sebe v pokoji a na tváři měla výraz naprostého šoku a zděšení. Vypadala jako srna chycená v paprscích reflektorů. Ten pohled byl k nezaplacení.
Než jsem stihla cokoliv říct, hovor zavěsila.
Ale mně to stačilo. V tu vteřinu můj smutek zmizel. Nahradil ho chladný, ledový vztek. Celou dobu mi lhala. Hrála si s mými city a nechala mě trápit se pro její smyšlenou smrt. V hlavě se mi okamžitě zrodil plán pomsty.
Vzpomněla jsem si, že mi kdysi dala heslo ke svému facebookovému účtu. Přihlásila jsem se. A přes něj jsem se dostala do té naší online hry, kde měla uloženou platební kartu svých rodičů.
Bez jediného zaváhání jsem otevřela herní obchod. A začala jsem nakupovat.
Klik. Nákup prémiové měny za tisíc korun. Klik. Další nákup. Klik. Klik. Klik.
Nezastavila jsem se, dokud jsem neutratila přes sedm tisíc korun.
Nakoupila jsem si za to ten nejluxusnější virtuální nábytek, nejdražší oblečení pro svého avatara a spoustu vzácných předmětů, o kterých se ostatním hráčům ani nesnilo. Během deseti minut jsem se stala jednou z nejbohatších hráček na celém serveru.
Pak jsem se odhlásila. Práce byla dokonána.
Od Lucky ani od nikoho jiného jsem už nikdy neslyšela ani slovo.
Dnes je mi dvacet. Vím, že krást se nemá a nikdy kromě tohoto případu jsem nic neukradla. Ale když si na to vzpomenu, necítím výčitky. Byla jsem naivní třináctiletá holka, kterou její nejlepší kamarádka krutě zradila. Zahrála si se mnou ošklivou hru. A já jsem se jen postarala o to, aby za ni zaplatila. Ve virtuální měně, ale za skutečné peníze.
Zažili jste někdy podobně zvrácenou situaci nebo zradu v online světě? Máte příběh, který se vymyká chápání? Podělte se o něj se mnou na pribehy.kral@seznam.cz.
