Článek
Nedávno jsem tenhle kulturní šok zažila dvakrát v jednom týdnu. Poprvé, když jsem řešila s mým přítelem Tomášem, jak zaplatíme nečekaný doplatek za energie. Já už jsem v hlavě počítala, kolik víkendových směn v kavárně budu muset vzít. A on, s naprostým klidem, zavolal tátovi. Za pět minut zavěsil a oznámil: „V pohodě, táta mi to pošle.“ Řekl to, jako by se nechumelilo. Mně v tu chvíli v hlavě explodovala malá supernova.
Druhý zážeh přišel o pár dní později s kamarádkou Luckou. Vymyslely jsme, že si koupíme to parádní křeslo z IKEA, co bylo ve slevě. Já už jsem horečně googlila, kolik stojí doprava od PPL nebo jestli by se to nedalo nějak narvat do tramvaje. A Lucka jen tak mezi řečí prohodila: „Neboj, řeknu našim, táta vezme dodávku a přivezeme to.“
V tu chvíli můj mozek nahlásil kritickou chybu systému. Cože? Lidé prostě… zavolají rodičům? A oni jim… pomůžou? Bez přednášky, bez povzdechů, bez týdenní tiché domácnosti? Ta představa je pro mě tak cizí, jako kdyby mi někdo řekl, že umí dýchat pod vodou.
Ne, že bych jim záviděla. Vůbec ne. Ale ten pocit odcizení je naprosto zdrcující. Jako bych se dívala přes sklo do jiného vesmíru, kde platí úplně jiné fyzikální zákony.
V mém vesmíru, v tom, ve kterém jsem vyrostla, platil jeden hlavní zákon: „Každý problém je jen a pouze tvůj problém.“ Žádat o pomoc se rovnalo přiznání vlastní neschopnosti a selhání. Když jsem jako malá ztratila klíče, nenásledovalo objetí a pomoc s hledáním, ale přednáška o zodpovědnosti a o tom, „co ze mě proboha jednou bude“.
Když jsem potřebovala peníze na školní výlet, musela jsem si na ně vydělat na brigádě, protože „peníze nerostou na stromech a já se musím naučit starat sama o sebe“. Naučili mě jedné věci dokonale: absolutní, neprůstřelné samostatnosti.
Jenže to nebyla výchova k samostatnosti. Byla to výchova k samotě. Naučili mě, že na světě není nikdo, o koho bych se mohla opřít. Že pod každým mým krokem je propast a není tam žádná záchranná síť.
A tak teď, v pětadvaceti, sleduju své přátele a svého partnera, jak se s naprostou samozřejmostí obracejí na své rodiče. A já se cítím jako mimozemšťan, který se snaží pochopit koncept rodiny. Učím se nový jazyk, kterému se říká podpora. A zjišťuji, že to měl být můj mateřský jazyk, ale mě místo něj naučili jen mlčet a spoléhat se sama na sebe.
Připadáte si i vy někdy jako cizinec ve světě, kde se zdá, že všichni ostatní znají pravidla, která vás nikdo nenaučil? Máte příběh o tom, jak jste zjistili, že vaše ‚normální‘ vlastně vůbec normální není? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení těchto objevů nám může pomoci cítit se o trochu méně jako z jiné planety.
