Článek
Mám pětiletého křížence labradora, Bena. Je to ten největší medvídek na světě a miluje lidi. Za svůj život jsem se starala o spoustu psů z útulků a řešila s nimi různé problémy – agresi na psy, na kočky, na jídlo, separační úzkost… Viděla jsem všechno a troufám si říct, že poznám psa, který je pro děti bezpečný. A Ben takový je. Přesto jsem vždycky zastávala názor, že pes, i ten nejhodnější, by nikdy neměl být s malými dětmi bez dozoru. Děti nerozumí, kdy překračují hranice, a od psa se nedá čekat, že si nechá všechno líbit.
Moje neteř Anička (3) nikdy nebyla k Benovi hodná. Tahá ho za ocas, leze po něm, bije ho, tahá ho za uši, křičí mu do obličeje a nenechá ho ani na vteřinu na pokoji. Ben je s ní svatý, ale každý pes má své limity. Snažím se na to dohlížet, jak jen to jde. Když už je to moc, Aničku od něj odvedu nebo Bena zavřu do ložnice, aby měl klid. Můj bratr (31) a jeho žena to ale nechápou. Zkoušela jsem s nimi o tom mluvit nesčetněkrát. Vědí, že to není správné, ale berou to jako když nechce půjčit hračky. Nechápou, že je to nebezpečné a že kdybych je nechala o samotě, mohl by Ben jednou vybuchnout a zaútočit. Tohle trvá už přes rok. Pokaždé, když to zkusím bratrovi vysvětlit, bere to jako kritiku jeho výchovy. Přitom si nemyslím, že by Anička byla nějaký spratek, prostě je to dítě, ale tohle její chování je nebezpečné pro ni i pro Bena a vyžaduje neustálý dohled.
Minulý víkend přišli bratr s neteří k nám. Vařila jsem večeři a nevěnovala dostatečnou pozornost tomu, abych Bena ochránila (což byla absolutně moje chyba a beru za to zodpovědnost). Několikrát jsem bratra požádala, aby Aničku držel dál od Bena, ale jen mávl rukou, že je v pohodě. Párkrát jsem ji od něj odtáhla, ale nebyla jsem dost ostražitá. Benovi nakonec došla trpělivost a na Aničku zavrčel.
Okamžitě jsem Bena popadla a odvedla ho do ložnice. Vůbec jsem ho netrestala, naopak, jsem ráda, že dal jasně a hlasitě najevo, že je mu to nepříjemné. Nechci ho od toho odrazovat, protože příště by mohl vrčení přeskočit a rovnou zaútočit. Vyšla jsem z pokoje připravená bratrovi vysvětlit, že přesně o tomhle jsem celou dobu mluvila. Ale on byl nepříčetný. Křičel, že můj pes je hrozba, která by měla být utracena, a odešel.
Chápala jsem jeho reakci. Je to jeho dcera, bál se o ni a nic jiného pro něj v tu chvíli neexistovalo. Jenže od té doby se neuklidnil a nemluví se mnou, kromě toho, že mi opakuje, že můj pes musí být utracen a dokud se tak nestane, nepromluví se mnou. Zatáhl do toho i naše rodiče, kteří se do toho odmítli míchat (vědí, že chování Aničky k Benovi bylo dlouhodobě problém).
Podle mě je to jen a jen moje a bratrova chyba. Neměla jsem dovolit, aby neteř mého psa obtěžovala. Měla jsem prostě říct, že Anička k Benovi nesmí, dokud nebude starší, a vyřešit si následné rodinné drama. A bratr měl lépe hlídat své dítě a nebýt tak urážlivý, když jsem se snažila problém vysvětlit. Můj pes, na druhou stranu, snášel obtěžování přes rok, a když byl konečně dotlačen na hranu, naprosto neškodně signalizoval, že potřebuje klid. Není nebezpečný a já ho utratit nenechám.
Bratr teď tvrdí, že se celá rodina postavila na stranu psa proti jeho dítěti, což není pravda. Jen existuje spousta jiných řešení. Ráda Bena zavřu, když přijdou na návštěvu, nebo se prostě budeme scházet jinde. Není důvod, aby se Anička s Benem ještě někdy viděla. Jenže on se mnou vůbec nemluví a já nevím, co dělat. Mám mu dát víc času, aby vychladl? Mám za ním jít a zkusit si promluvit? Nechci zničit náš vztah, jsme si velmi blízcí, ale svého psa kvůli tomuhle prostě neutratím.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
