Článek
Operace „Dokonalý romantický moment“, na kterou jsem vsadil všechny své úspory, naděje a nervy. Eva je láska mého života. Jsme spolu pět let a já jsem od druhého roku věděl, že s ní chci strávit zbytek života. Je chytrá, vtipná, krásná a hlavně, je to ten nejlaskavější člověk, kterého znám. Zasloužila si něco výjimečného. Něco jako z filmu.
Vybral jsem to nejikoničtější místo v Praze – Karlův most. Vím, je to klišé, ale já jsem v to klišé věřil. Představoval jsem si to naprosto jasně: pozdní odpoledne na konci srpna, kdy slunce maluje oblohu do zlatavých a růžových barev. Davy turistů už trochu prořídly, ale most je stále plný života a energie. My se jen tak procházíme, držíme se za ruce. V přesně vytipovaném místě, s dokonalým výhledem na Pražský hrad, se zastavím, podívám se jí do očí a řeknu jí všechno, co pro mě znamená. Pak si kleknu, vytáhnu krabičku s prstenem, na který jsem šetřil skoro rok, a položím tu otázku. V hlavě jsem měl připravený celý projev, který jsem si večer co večer potají opakoval před zrcadlem.
Ten den D nastal. Byl jsem nervózní jako před maturitou. Krabička s prstenem mě v kapse u kalhot pálila jako žhavý uhlík. Celé odpoledne jsem byl jako na trní, snažil jsem se chovat normálně, ale Eva si všimla, že jsem nějaký nesvůj. „Děje se něco, Kubo? Jsi nějaký roztěkaný,“ zeptala se, když jsme si dávali kávu na Malé Straně. Jen jsem zamumlal něco o náročném týdnu v práci.
K večeru jsem ji, přesně podle plánu, zavedl na Karlův most. Atmosféra byla přesně taková, jakou jsem si vysnil. Hráli tam pouliční hudebníci, malíři prodávali své obrazy, vzduch byl plný smíchu a cizích jazyků. Pevně jsem ji držel za ruku a srdce mi bušilo jako o závod. Pomalu jsem nás navigoval k našemu místu, k soše svatého Jana Nepomuckého. Zastavili jsme se a opřeli se o kamenné zábradlí. Výhled byl dechberoucí.
„Evi,“ začal jsem, hlas se mi trochu třásl. „Pamatuješ si, jak jsme tu byli na našem prvním rande?“ Usmála se a přikývla. „To bylo takové klišé,“ řekla a já se zasmál. „No, a já jsem si říkal, že klišé jsou někdy ta nejlepší věc na světě…“ Tohle byla moje nacvičená úvodní věta. Nadechl jsem se, abych pokračoval ve svém monologu o naší společné cestě. Sáhl jsem do kapsy, abych nahmatal tu malou sametovou krabičku. A v tom to přišlo.
Nestalo se to jako ve filmu se zpomalenými záběry. Stalo se to v jediné, chaotické vteřině. Zničehonic se kolem nás prohnala skupinka lidí, strčili do nás, ozval se nějaký křik. Než jsem se stačil vzpamatovat, co se děje, Eva vykřikla. Ale nebylo to dojetím. Byl to výkřik plný šoku a paniky. „Moje kabelka! Ukradli mi kabelku!“
Otočil jsem se a viděl už jen záda nějakého kluka, jak mizí v davu. Romantická bublina praskla tak rychle a brutálně, že můj mozek to nedokázal zpracovat. Místo slz štěstí tu byly slzy vzteku a bezmoci. Místo prstenu tu byla prázdná ruka visící podél těla. Můj dokonalý plán, moje romantické gesto, všechno bylo v troskách.
Zbytek večera byl jako z nějaké absurdní noční můry. Místo oslavy se šampaňským jsme strávili dvě hodiny na služebně městské policie v centru Prahy. V malé, zapáchající kanceláři jsme sepisovali protokol s unaveným policistou, kterého náš příběh očividně vůbec nezajímal. „Jo, Karlův most, to je klasika,“ poznamenal znuděně. „To už neuvidíte. Zablokujte si karty.“ Eva byla zoufalá. V kabelce měla všechno – telefon, peněženku se všemi doklady, klíče od bytu, oblíbenou rtěnku.
Když jsme se konečně dostali domů, byla už skoro půlnoc. Byt jsme museli odemknout mými náhradními klíči. Oba jsme byli naprosto vyčerpaní, zničení a otrávení. Romantická nálada byla tatam. Místo ní tu byla jen pachuť zklamání a prázdnota. Seděli jsme mlčky na gauči a já jsem cítil, jak mi hořkost zaplavuje celé tělo. Ten moment byl zničený. Navždy.
Eva si položila hlavu na mé rameno a tiše vzlykala. „Promiň, že jsem ti to tak zkazila,“ zašeptala. Podíval jsem se na ni, na její uplakanou, ale pořád tak nádhernou tvář, a v tu chvíli mi to došlo. Co na tom sakra záleží? Co záleží na nějakém mostě, na západu slunce, na davu turistů? Celé ty měsíce jsem plánoval dokonalé kulisy, a přitom jsem zapomněl, že to jediné, na čem záleží, je ta žena, co sedí vedle mě.
Vstal jsem, přešel k ní a klekl jsem si na jedno koleno, přímo tam, na koberec v našem obýváku. Vytáhl jsem z kapsy tu malou krabičku, která tam celou tu dobu tížila. Eva na mě překvapeně zamrkala.
„Hele,“ řekl jsem a můj hlas už se netřásl. „Nemám žádnou řeč. Všechno, co jsem si připravil, jsem zapomněl. Dnešek byl totální katastrofa. Ale víš co? Je mi to jedno. Je mi jedno, že nemáme výhled na Hrad a že neslyšíme žádné housle. Protože když jsem tě viděl, jak jsi tam stála, tak zoufalá a přesto silná, došlo mi, že nepotřebuju žádný dokonalý moment. Já už ten dokonalý moment mám, každý den, co jsem s tebou. Takže…“ Otevřel jsem krabičku. „Vezmeš si mě, i když jsem idiot, co tě vezme na nejprofláklejší místo v Praze, kde ti ukradnou kabelku?“
Eva se rozplakala nanovo. Ale tentokrát to byly ty správné slzy. Mezi vzlyky přikývla a zašeptala „ano“. Navlékl jsem jí prsten a ona mě objala tak pevně, až to zabolelo. A já jsem věděl, že tohle je mnohem lepší než jakýkoliv plán. Nebylo to klišé z filmu. Byla to naše realita. Chaotická, nedokonalá, ale naprosto skutečná. A mnohem cennější než jakákoliv ukradená kabelka.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
