Článek
Byla jsem si zacvičit ve fitku, jako obvykle. Všimla jsem si jedné slečny, které se stala taková ta typicky ženská, nepříjemná nehoda. Prostě jí na zadní straně světlých kraťasů prosákla krev. Každá to známe, je to trapas a každá bychom v tu chvíli chtěly být neviditelné. Váhala jsem, jestli jí to mám říct, ale nakonec mi jí bylo líto.
Přistoupila jsem k ní a co nejtišeji a nejtaktněji jsem jí řekla: „Promiň, že otravuju, ale jen abys věděla, máš tam vzadu malou nehodu…“ Čekala jsem tiché poděkování, možná zděšený výraz a rychlý odchod do šatny.
Místo toho na mě ale spustila hysterickou scénu. Začala nahlas vykřikovat něco jako: „Panebože, já si tu cvičím, nech mě být!“ a snažila se ze mě před ostatními udělat nějakou divnou úchylačku, co na ni zírá.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta její arogance a povýšenost mě vytočila do běla. Chtěla jsem jí pomoct a ona mě takhle veřejně poníží? Tak dobře.
Zhluboka jsem se nadechla a zakřičela na celé fitko, aby to slyšel opravdu každý: „Tak promiň, že jsem tě chtěla jenom taktně upozornit, že jim tady zašpiňuješ stroje od menstruační krve a měla by ses jít okamžitě umýt!“
Nikdy v životě jsem neviděla někoho tak rychle zrudnout a zmizet. Od té doby jsem ji ve fitku nepotkala.
Vím, že to asi bylo malicherné a zlé. Dostala jsem za to od pár lidí vynadáno, že jsem to přehnala. Ale upřímně? Kdyby byla bývala tak pokorná a prostě si vyslechla, co jí chci v soukromí říct, nemusela se žádná veřejná scéna konat. Nenávidím tyhle dramatické královny.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
