Článek
V pátek odpoledne jsem se cítila naprosto vyčerpaná, frustrovaná a měla jsem jedinou touhu: udělat si malou, sladkou radost, která by mi spravila náladu. A věděla jsem přesně, co to bude. Větrník. Poctivý, velký větrník z mé oblíbené cukrárny v centru města.
Představovala jsem si ho celou cestu tramvají. To křehké, odpalované těsto, naplněné dvěma druhy krému – jedním lehkým, vanilkovým, a druhým hutným, karamelovým. A navrchu ta lesklá, sladká karamelová poleva, která křupne, když do ní zaboříte vidličku. Pro mě to nebyl jen zákusek. Byl to symbol útěchy, malá odměna za to, že jsem ten příšerný týden vůbec přežila.
Když jsem vešla do té útulné, voňavé cukrárny, okamžitě jsem se cítila lépe. Usadila jsem se ke stolku u okna a s blaženým úsměvem jsem si prohlížela nabídku dortů ve vitríně. Ale moje volba byla jasná. Čekala jsem, až ke mně přijde číšník.
Přišel. Byl to mladý kluk, mohlo mu být tak dvacet. Vysoký, štíhlý, s vypracovanými svaly pod upnutým tričkem a s výrazem člověka, který právě dokončil pětikilometrový běh a chystá se na lekci jógy. Z jeho celé bytosti čišelo zdraví a energie.
„Dobrý den, co si dáte?“ zeptal se a obdařil mě zářivým, profesionálním úsměvem. „Dobrý den,“ odpověděla jsem a taky jsem se usmála. „Dala bych si jeden ten váš úžasný větrník a k tomu cappuccino, prosím.“ Už jsem se těšila, až si tu objednávku vychutnám.
Mladík ale nevytáhl blok, aby si mou objednávku zapsal. Místo toho si mě sjel pohledem od hlavy k patě. Nebyl to urážlivý pohled, spíš takový diagnostický, jako by byl lékař a já pacient. Pak se ke mně lehce naklonil, jako by mi chtěl svěřit nějaké velké tajemství. „Víte, co by pro vás bylo lepší?“ zeptal se tichým, spikleneckým tónem.
Zmateně jsem se na něj podívala. „Prosím?“ „Místo toho dortu a toho mléka v kávě,“ pokračoval s vážnou tváří. „Zkuste jenom vodu s citronem. Bez cukru, samozřejmě. Je to naprosto skvělé na pročištění organismu a uvidíte, že budete mít mnohem lepší postavu. Já sám si ji dávám každé ráno.“ A u toho se hrdě poplácal po svém plochém břiše.
Zůstala jsem na něj zírat. V první vteřině jsem si myslela, že je to nějaký bizarní vtip. Ale on se tvářil naprosto vážně. On, cizí, dvacetiletý kluk, mi právě doporučil, abych si místo zákusku, na který jsem se těšila celý den, dala vodu s citronem, abych si vylepšila postavu. V jediné větě dokázal zhodnotit a odsoudit mé tělo i mé životní volby.
Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Byla to směsice ponížení, studu a vzteku. Najednou jsem si připadala tlustá, ošklivá a neschopná. Ten malý kousek radosti, který jsem si chtěla dopřát, byl najednou poskvrněn jeho nevyžádaným soudem. Moje první myšlenka byla utéct. Nebo si v rozpacích tu vodu opravdu objednat, jen aby už odešel.
Ale pak ten pocit ponížení překryl hněv. Spravedlivý hněv. Kdo mu dal právo takhle se mnou mluvit? Kdo mu dal právo hodnotit mé tělo a mé touhy? Zhluboka jsem se nadechla, podívala jsem se mu zpříma do jeho samolibých, zdravím zářících očí a nasadila jsem ledově klidný tón.
„Mladý muži,“ řekla jsem a můj hlas byl pevný a bez emocí. „Já jsem si neobjednala nevyžádanou přednášku o životním stylu, ani osobní konzultaci s výživovým poradcem. Objednala jsem si větrník a cappuccino. Pokud mi nejste schopen mou objednávku přinést, zavolejte mi prosím vašeho nadřízeného.“
Ten jeho sebevědomý úsměv okamžitě zmizel. Zrudl, začal koktat a omlouvat se. „Promiňte, já to tak nemyslel, já jsem vám chtěl jenom pomoct…“ „Já vaši pomoc nepotřebuju,“ přerušila jsem ho. „Já potřebuju ten větrník.“ Bez dalšího slova se otočil a téměř utekl směrem k baru.
O pár minut později mi jiná servírka přinesla mou objednávku. Větrník byl obrovský a vypadal božsky. A já jsem si ho vychutnala. Každé sousto. Jedla jsem ho pomalu, soustředěně a s pocitem tichého triumfu. Už to nebyl jen zákusek. Byl to symbol mé malé, osobní vzpoury. Symbol toho, že si nenechám od nikoho kazit radost a diktovat, jak mám žít a co mám jíst.
Ten incident mi málem zkazil celé odpoledne. Ale nakonec mě vlastně posílil. Připomněl mi, že mám právo být taková, jaká jsem. A že mám právo dopřát si radost, i když má podobu kalorické bomby plné karamelového krému. A ten pocit, ten pocit, že jsem se za sebe dokázala postavit, byl nakonec mnohem sladší než celý ten větrník.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
