Článek
„Objednáme si to nejdražší a nejlepší ledové kafe ze Starbucksu. Prostě si zasloužíme trochu luxusu.“
Byl to skvělý nápad. Otevřela jsem aplikaci Bolt Food, kde jsem v minulosti měla jen dobré zkušenosti. Cílem byl Starbucks ve Spálené ulici. Zuzka si vybrala Tiramisu Frappuccino za 179 Kč a já Karamelové Frappuccino za 169 Kč. K tomu manipulační poplatek 13 Kč a doprava za 18 Kč. Celkem 379 korun za dva kelímky ledové kávy. S pocitem rebelského rozmaru jsem objednávku potvrdila.
Těšily jsme se jako malé děti na zmrzlinu. Sledovaly jsme na mapě kurýra, jak se blíží k naší kanceláři. A pak to přišlo. Zvonění telefonu, že je kurýr dole. Seběhla jsem dolů a převzala si papírovou tašku. Byla podezřele lehká a na dně trochu vlhká.
Nahoře v kanceláři jsme tašku otevřely. A naše radost se v tu chvíli změnila v šok a zklamání. Už na první pohled bylo jasné, že tohle je naprostá katastrofa. Obě kávy byly bez šlehačky. Zuzčino Tiramisu Frappuccino bylo bez slibovaného mascarpone drizzle – jen obyčejná ledová tříšť. A na mém karamelovém se taky šidilo, karamelu tam bylo jen pár kapek. Jako třešnička na dortu v té vlažné břečce plavaly obrovské, nerozmixované kusy ledu. Šlehačka zcela chyběla. Bylo jasné, že tohle pít nemůžeme.
Okamžitě jsem přes aplikaci kontaktovala podporu Bolt Food. Poslala jsem fotky, popsala situaci. Čekala jsem omluvu, vysvětlení, nabídku nové objednávky nebo vrácení peněz. Místo toho začalo absurdní kolečko konverzace s chatbotem a pak s operátorem, který mi neustále opakoval, jak moc je jim to líto.
Po půl hodině dohadování přišla konečně nabídka kompenzace. A v tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Jako „bolestné“ za zničenou a ošizenou objednávku v hodnotě 379 korun mi nabídli kredit ve výši 17 korun. A to jsem tajně doufala, že to nenechají být a přivezou novou kávu, jak jsem je několikrát požádala.
Sedmnáct korun.
Dívala jsem se na tu zprávu a pak na tu lepkavou spoušť na stole. Všechna ta radost, to těšení, ten malý, hříšný luxus, který jsme si chtěly dopřát, to všechno se smrsklo na urážlivou částku 17 korun.
Už jsem se nehádala. Nemělo to smysl. Tu spoušť jsme uklidily a zbytek odpoledne jsme pracovaly v tichosti, s pachutí zklamání v ústech.
A já jsem si v tu chvíli slíbila jednu věc. Že příště, až si budu chtít udělat radost, si dojdu k automatu na chodbě a udělám si kafe za deset korun. Nebude to sice žádný luxus, ale alespoň nebudu mít žádná očekávání. A vyhnu se tak ponížení, že moje zkažená radost má pro někoho hodnotu přesně sedmnácti korun.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
