Článek
Předevčírem jsem se zeptal své přítelkyně Terezy na jednu otázku: „Proč mají dveře na veřejných záchodech dole tu mezeru?“
Podívala se na mě tím svým „ty jsi pako“ pohledem a řekla: „No aby bylo vidět, jestli je obsazeno, ne?“
Na to jsem odpověděl: „Ale vždyť mi tam lidi občas vidí na zadek.“
Začala se strašně smát a ptala se mě, jak je to proboha možné.
A tak jsem jí musel vysvětlit, proč je můj zadek tak nízko u země. Že když se vykadím, stoupnu si z mísy o krok dopředu, dřepnu si skoro až na zem a tak se utřu.
Hádal jsem se s ní, že moje metoda je naprosto normální a logická. Nechápavě na mě zírala.
„Miláčku,“ řekla pomalu, jako by mluvila s mentálně zaostalým, „proboha, to nikdo nedělá! Lidi se utírají vsedě!“
Byl jsem v šoku. Nevěřil jsem jí.
Byli jsme zvědaví, kde a jak jsem se to vůbec naučil. Byla to chyba při učení na nočník? Zjevně ne.
Obvolali jsme celou moji rodinu. Rodiče, sourozence, prarodiče, bratrance, tety i strýce. Ptali jsme se jich, jestli si taky utírají zadek ve dřepu. Nikdo. Nikdo kromě mě.
Takže. Dvacet let svého života si utírám zadek tak, že ukazuju svou holou prdel stovkám lidí na veřejných záchodcích. V obchodních centrech. V hospodách. Ve škole. Na nádraží.
Jsem mrtvý.
Zjistili jste taky v dospělosti, že nějakou naprosto základní věc děláte celý život úplně špatně? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Ať se společně můžeme cítit jako mimozemšťani.
