Článek
Celé pondělí jsem byla jako na trní. Nespala jsem, všechno mě dráždilo a třeštila mi hlava. Prohledávala jsem v hlavě všechny možné příčiny: moc kávy? Blíží se mi menstruace? Špatně jsem seděla u počítače? Nic nedávalo smysl. Byla jsem přesvědčená, že na mě prostě „něco leze“.
Ten pravý důvod se vynořil až dnes ráno u čištění zubů. Jako blesk z čistého nebe. Byla to vzpomínka na nedělní oběd u našich.
Byla jsem tak nadšená. Po měsících práce a odříkání jsem konečně dokončila náročný rekvalifikační kurz. Chtěla jsem se pochlubit, podělit se o svou radost. S úsměvem od ucha k uchu jsem rodičům oznámila, že jsem to zvládla a dostala certifikát.
Máma ani nezvedla oči od talíře s řízkem. Jen tak mezi sousty prohodila: „Aha. No tak to je hezký. A co v práci, všechno v pořádku?“ A pak se otočila na tátu a začala řešit, že bude potřeba vymalovat chodbu.
V tu chvíli jsem necítila nic. Tedy, moje hlava nic necítila. Můj mozek okamžitě zapnul autopilota, kterého mám vytrénovaného od dětství. „To nic není,“ řekl mi. „Máma je prostě taková. Nemyslela to zle. Jsi přece dospělá, nebudeš se urážet kvůli takové hlouposti.“
S úsměvem jsem dojedla, vypila kafe, pochválila bábovku a odjela domů. Byla jsem naprosto přesvědčená, že jsem v pohodě. Že se mě to nedotklo. Moje hlava odvedla skvělou práci.
Jenže moje tělo se oklamat nenechalo. Zatímco moje mysl hrála divadlo, že je všechno zalité sluncem, můj nervový systém zaregistroval tu ránu. Tu ignoraci. To znevážení mého úspěchu a mé radosti. A začal vysílat signály.
Až dnes ráno, s dvoudenním zpožděním, dorazila ta emoční vlna i do mého vědomí. Ten pocit ponížení, smutku a vzteku. A v tu chvíli mě přestala bolet hlava. Protože konečně jsem pojmenovala skutečný zdroj té bolesti.
Tohle se mi děje pořád. Někdo mě urazí, poníží, zklame. Moje hlava to okamžitě racionalizuje a potlačí. A moje tělo pak několik dní protestuje migrénou, úzkostí nebo nespavostí. Je to, jako by moje duše posílala tělu zprávu, kterou se můj mozek snaží cenzurovat.
Je to děsivé a zároveň fascinující zjištění. Můj mozek se mě snaží chránit starými, nefunkčními vzorci. Ale moje tělo vždycky říká pravdu. A já se teď pomalu učím mu naslouchat. Ta nevysvětlitelná bolest hlavy není náhoda. Je to vzkaz. Opožděná faktura za křivdu, kterou moje hlava odmítla zaplatit včas.
Mluví i vaše tělo dřív, než promluví vaše mysl? Podělte se o své zkušenosti s tímto zvláštním oddělením těla a duše na pribehy.kral@seznam.cz.
