Článek
Můj svět se smrskl na pár metrů čtverečních tichého bytu v Hradci a na obrazovku počítače. Internet se stal mým jediným společníkem, oknem do světa, který už dávno není můj. Tady, v anonymitě diskuzních fór, mohu být kýmkoliv. Ale já chci být jen sama sebou. Starou ženou, která umírá a nese si v srdci tíhu jako balvan.
Mám dva syny a jednu dceru. Pavlovi je jednapadesát, Martinovi padesát a nejmladší Evě čtyřiačtyřicet. Se syny jsem nemluvila skoro pětadvacet let. S dcerou dvacet. To oni se rozhodli přerušit veškerý kontakt. A já jsem jejich rozhodnutí celou tu dobu respektovala.
Měli na to plné právo. Ba co víc, byla to z jejich strany nutnost. Akt sebezáchovy. Protože já nebyla matka. Byla jsem monstrum.
Trvalo mi desítky let, než jsem si to dokázala přiznat. Než jsem pochopila, že moje láska byla sobecká, dusivá a jedovatá. Můj psychiatr tomu říkal narcistní porucha osobnosti spojená s nezvladatelnými záchvaty vzteku. Já tomu říkám selhání na plné čáře.
Moje děti nevyrůstaly v náruči milující matky, ale ve stínu tyrana. Každý jejich neúspěch byl pro mě osobní urážkou, každá jejich samostatná myšlenka drzostí. Křičela jsem, manipulovala, citově vydírala. Chtěla jsem je vlastnit, ne je vychovat.
Není divu, že jeden po druhém utekli, jakmile to jen šlo. Utekli, aby si zachránili holý život. A já zůstala sama, v tichém domě plném ozvěn vlastního vzteku.
Ty roky ticha byly mým očistcem. Chodila jsem na terapie, četla moudré knihy, snažila se pochopit, kde se ve mně to zlo vzalo. Pomalu, bolestivě jsem se učila být člověkem. Učila jsem se pokoře. A součástí té pokory bylo i respektovat jejich hranice. Žádné dopisy, žádné telefonáty, žádné náhodné návštěvy. Nic.
A teď je tu konec. Lékaři mi dali pár měsíců. Rakovina si pomalu bere mé tělo, ale duši mi užírá něco jiného. Lítost. A s ní přichází sobecká, zoufalá touha.
Touha je ještě jednou vidět. Nechci se obhajovat, nechci nic vysvětlovat. Chci se jen naposledy omluvit. Podívat se jim do očí a říct to slovo, které jsem jim v dětství říkala tak málo: Promiňte.
Ale mám na to právo? Po tom všem? Mám právo znovu vtrhnout do jejich životů, které si beze mě tak pracně vybudovali? Otevřít staré rány jen proto, abych já mohla umřít s o trochu lehčím svědomím?
Jedna moje část, ta stará, sobecká Dana, křičí, že ano. Že si zasloužím poslední šanci. Ale ta druhá, ta, kterou jsem v sobě budovala desetiletí, šeptá: ‚Nech je být. Už jsi jim ublížila dost. Neber jim i jejich klid.‘
Vím, že se o mé smrti dozvědí. S manželem jsme v devadesátých letech vybudovali rodinnou firmu. Není to málo peněz a v závěti odkazuji všechno jim. Notář je bude muset kontaktovat. Ale omluva v závěti je jen chladný text na papíře. Není v něm pohled z očí do očí.
A tak se ptám vás, kteří jste ve věku mých dětí, nebo dokonce mých vnoučat, která jsem nikdy nepoznala. Co byste dělali na jejich místě? Chtěli byste vidět umírající matku, která vám zničila dětství? Nebo byste si přáli, aby svůj slib dodržela až do samého konce a nechala vás na pokoji?
Nevím, co je správné. Každý den se modlím, abych našla sílu udělat to, co je nejlepší pro ně, ne pro mě. I kdyby to znamenalo zemřít v naprosté samotě.
Stojíte na životní křižovatce a nevíte kudy dál? Svěřte se mi se svým trápením na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílená bolest je poloviční bolest.
