Článek
Nadpis vlastně říká všechno. Ale trochu to rozvedu. Pracuju v Mekáči už přes rok, většinou na pokladně nebo na výdeji. Práce je to fajn, kolektiv máme super – samí mladí lidi, studenti jako já, takže je sranda. Ale někdy mám pocit, že se to všechno bere až moc vážně. Ty přesné porce, každá kapka omáčky se počítá, každá hranolka má své místo… a mně je to upřímně jedno.
Tak jsem se rozhodla, že budu takový malý partyzán, takový Robin Hood hranolek. Chci, aby lidi za ty svoje peníze dostali pořádnou porci radosti. Takže když dělám McFlurry, tak ho naplním až po okraj a s tou čokoládovou nebo karamelovou polevou rozhodně nešetřím. Když nabírám hranolky, tak tu krabičku prostě naplním tak, jak si zaslouží být naplněná – tedy co nejvíc to jde. A když se mě někdo zeptá na omáčku navíc? Jasně, tady máte, zdarma, na účet podniku!
Největší radost mám ale u nugetek. Minulý týden jsem jedné paní do krabičky, kde mělo být devět kousků, nasázela rovnou čtrnáct. Jen tak. Pro radost. Pro tu její i pro tu moji.
Moji kolegové, ostatní brigádníci, mě u toho samozřejmě vidí. Ale nikdo to neřeší. Většinou se jen pousmějou. Nikdo mě nepráskne, protože všichni víme, jak to chodí, a držíme basu.
Jediná věc, ke které mě ještě nepustili, je gril a příprava burgerů. A upřímně si myslím, že je to pro jejich vlastní bezpečí. Kdybych začala dávat dvojité maso do cheeseburgerů nebo přidávala slaninu navíc, asi by to ta naše pobočka finančně nezvládla.
Takže tak. Budu v tom pokračovat, dokud mě nechytí. Protože ten úsměv na tváři zákazníka, když vidí, že dostal o trochu víc, než čekal, ten je k nezaplacení. A o to přece jde, ne? Dělat lidem malé radosti. I kdyby to mělo být jen pár hranolek navíc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
