Článek
Abych to uvedla na pravou míru – bydlím s Lenkou (30) a jejím synem Marečkem (6). Vím, že na tom není finančně nejlépe, ale to já taky ne a nemyslím si, že je to omluva pro to, co se dělo. Zpočátku to bylo nenápadné. Chyběla porce z večeře, zmizelo pár knedlíků. Zkusila jsem si s ní o tom v klidu promluvit, jestli by mohla Marečka trochu krotit. Řekla, že ano, ale nic se nezměnilo. Postupně to začalo být opravdu otravné. Přijdete utahaná po desítihodinové šichtě domů, těšíte se na zbytek skvělého guláše a zjistíte, že v hrnci zbyla jen lžíce šťávy.
Jak jsem je tak pozorovala, došlo mi to. Ani jeden z nich nejí zeleninu. Vůbec žádnou. Snědli by mi kuře na paprice, ale rizota se zeleninou by se ani nedotkli. A tak začala moje malá, tichá msta. Začala jsem dávat zeleninu naprosto do všeho.
Miluju zeleninu, takže to pro mě nebyl žádný problém. Do zbytku bramborové kaše jsem zamíchala hromadu zelených fazolek. Do boloňské omáčky jsem nastrouhala mrkev a celer. Do hranolků se sýrem a slaninou, které by jinak zaručeně zmizely, jsem nasypala a zamíchala podušenou brokolici. Většinou to bylo nedotčené. Byla jsem nadšená – konečně jsem si mohla sníst svoje vlastní jídlo!
Poslední kapka přišla nedávno. Udělala jsem velký hrnec těstovin se sýrovou omáčkou, což je Marečkovo nejoblíbenější jídlo. Lenka seděla v obýváku a dívala se, jak vařím. Vzala jsem z mrazáku sáček růžičkové kapusty a začala ji sypat do hrnce. „Co to proboha děláš?“ vyjela na mě. „Dávám si kapustičky do těstovin, mám to ráda,“ odpověděla jsem s ledovým klidem. Začala křičet, že jsem sobecká, že to dělám naschvál, protože vím, že to nenávidí. „My potřebujeme taky jíst!“ křičela. „Tak si běžte nakoupit. Nebo přestaň kupovat jenom předražené polotovary a uvidíš, že ti peníze vyjdou i na normální jídlo,“ odsekla jsem. To ji rozpálilo doběla. Začala vyhrožovat, že tohle je omezování a psychické týrání dítěte a že si na mě bude stěžovat a podá na mě udání.
Možná to vidí jako nějaký akt pomsty, ale já si prostě jen chci sníst jídlo, které si uvařím. Problém není v tom, že bych se nerozdělila. Kdyby mi napsala zprávu: „Hele, můžeme si vzít trochu z té tvojí večeře?“ tak vím, s čím počítat, a zařídím se jinak. Ale sníst někomu poslední porci bez zeptání, když víte, že se ten člověk vrací pozdě z práce a počítá s tím? To je podle mě prostě vrchol drzosti.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
