Článek
Tuto poslední pravdu jsem si bohužel musela ověřit na vlastní kůži minulé úterý, které se do naší rodinné historie zapíše jako „Den velkého skříňového kolapsu“.
Všechno to začalo nevinně. Po měsících plánování a měření jsme si konečně koupili tu obrovskou, vysněnou šatní skříň systému PAX. Přivezli nám ji v deseti plochých, těžkých krabicích, které samy o sobě zaplnily polovinu naší ložnice. Můj muž Pavel, který se jinak manuální práci spíše vyhýbá, se na tu hromadu kartonu podíval s výrazem Alexandra Velikého hledícího na Perskou říši. „To bude hračka,“ prohlásil s neochvějnou jistotou. „Dneska odpoledne to máme hotový. Udělám si prostor a pustím se do toho.“
Moje vnitřní alarmy se okamžitě rozezněly. Znám svého muže. Jeho sebevědomí v oblasti kutilství je nepřímo úměrné jeho skutečným schopnostem. „Možná bychom si měli nejdřív v klidu projít ten návod, co říkáš?“ navrhla jsem opatrně. „A roztřídit si všechny ty šroubky.“ Pavel se na mě podíval s lehce uraženým výrazem. „Prosím tě, Lenko, návody jsou pro amatéry. Vždyť je to jen skříň, ne raketoplán. Mám technické myšlení, to dám z hlavy.“ A tím bylo mé angažmá v projektu prozatím ukončeno. Poslal mě, ať uvařím kávu a „nepletu se mu pod nohy“.
První hodina probíhala ve znamení chaosu maskovaného za horečnatou aktivitu. Pavel s nadšením rozřezal všechny krabice najednou, čímž vytvořil v naší ložnici nepřehlednou změť bílých desek, poliček a kovových součástek. Sáčky se šrouby a kolíky vysypal na jednu velkou hromadu na koberec. Návod, ten slavný piktogramový komiks beze slov, odhodil s despektem do kouta. Pak se do toho pustil. S vervou a intuicí sobě vlastní začal spojovat jednotlivé díly. Po chvíli se z ložnice ozvalo první zaklení. „Sakra, to snad není možný, oni mi dali špatný šrouby!“ Křičel na mě do kuchyně. Po bližším ohledání jsme zjistili, že šrouby jsou správné, jen je použil na špatném místě. Musel všechno zase rozebrat.
Druhá hodina se nesla ve znamení rostoucí frustrace. Pavlovi se podařilo sestavit základní korpus skříně, ale ten se nebezpečně kymácel a odmítal držet pravý úhel. Snažil se přimontovat zadní sololitovou desku, ale ta se mu neustále kroutila. Jeho slovník se obohatil o nové, kreativní nadávky na adresu Švédska, zakladatele IKEA a levotočivých imbusových klíčů. Když jsem mu nesměle nabídla pomoc, odbyl mě. „Ne, dobrý, mám to pod kontrolou!“ štěkl, zatímco se mu zpocené čelo lesklo v odpoledním slunci.
Třetí hodina byla apokalypsa. Z naší ložnice se stalo bojiště. Uprostřed stál křivý, nestabilní skelet skříně jako zraněný golem. Všude kolem se válely desky, šroubky a obalový materiál. Pavel byl rudý v obličeji, propocené tričko se mu lepilo na záda a jeho nadávky dosáhly operní intenzity. Po jednom obzvlášť neúspěšném pokusu připevnit horní desku, která mu s hlukem spadla na zem a málem mu zlomila nohu, to přišlo. S řevem, který museli slyšet i sousedé o dvě patra níž, hodil aku šroubovák na zem. „Kašlu na to!“ zařval. „To je polskej šmejd, to se nedá sestavit! Zítra to zabalíme a vrátíme jim to na hlavu!“ A s těmito slovy práskl dveřmi a odešel na balkon chladit si hlavu a nervy pivem.
Zůstala jsem stát uprostřed té spouště. Chvíli jsem jen zírala na ten chaos. A pak, místo vzteku, mě zaplavil zvláštní pocit klidu a odhodlání. Tohle přece nemůže být tak těžké. Šla jsem do kouta a zvedla ze země ten opovrhovaný návod. Sedla jsem si na zem a začala ho studovat. Byly to jen obrázky, ale mluvily jasnou řečí.
Pak jsem se pustila do práce. Nejprve jsem metodicky roztřídila všechny šrouby, hřebíky, kolíky a excentry na malé, přehledné hromádky, přesně podle návodu. Pak jsem vzala první dvě desky, správné šrouby a začala jsem. Krok jedna, krok dva, krok tři. Bylo to jako skládat puzzle pro dospělé. Všechno do sebe najednou zapadalo. Žádné násilí, žádné nadávky. Jen tiché soustředění.
Za dvacet minut bylo hotovo. Dvacet minut. Skříň stála na svém místě, pevná, rovná a naprosto dokonalá. Dokonce i dveře jsem seřídila tak, aby se samy dovíraly. Uklidila jsem zbylý nepořádek a s pocitem tichého triumfu jsem si šla taky udělat kávu.
Když se Pavel vrátil z balkonu, už klidnější, zastavil se ve dveřích ložnice. Jeho ústa se otevřela, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Jen zíral. Díval se na tu perfektně sestavenou, obrovskou skříň. Pak se podíval na mě, jak klidně stojím opřená o futra a usrkávám kávu. V jeho očích byla směs naprostého šoku, nepochopení a možná i špetky ponížené úcty.
„Jak…“ vykoktal konečně. „Jak jsi to… Vždyť je to rozbitý!“
Jen jsem se na něj usmála. „Četla jsem návod, miláčku.“
Od té doby je u nás doma nové pravidlo. Pavel je oficiálně zodpovědný za nošení těžkých krabic a za morální podporu. Ale sestavování nábytku, to už je teď výhradně moje parketa. A upřímně, je to mnohem efektivnější pro náš nábytek i pro naše manželství.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
