Článek
Sedím ve svém obývacím pokoji a poslouchám ticho. Je to zvláštní, napjaté ticho, které v tomto domě panuje už několik týdnů. Tento dům, který jsem zdědil po mé milované babičce, býval vždy místem plným smíchu, lásky a naděje. Nyní je to jen tichá scéna pro poslední, bolestivé dějství našeho vztahu. Z ložnice, kde se má, tedy vlastně už bývalá, přítelkyně Markéta (26) učí, se ozývá jen šustění otáčených stránek. Jsme dva cizinci pod jednou střechou. A já nevím, jak z této situace ven.
Byli jsme spolu čtyři roky, z toho dva jsme bydleli tady, v mém domě. Náš vztah byl pevný a já byl přesvědčený, že Markéta je ženou mého života. Když se rozhodla, že si chce dodělat magisterské studium, protože s bakalářským titulem nemohla najít dobrou práci, bez váhání jsem ji podpořil. Věděl jsem, že to bude náročné, a tak jsem jí navrhl, ať dá výpověď v práci a soustředí se jen na školu.
Nikdy jsem toho nelitoval. Chtěl jsem vidět, jak si plní sny, a byl jsem na ni hrdý. Vzal jsem na sebe veškerou finanční tíhu a většinu domácích prací. Chodil jsem na plný úvazek do práce, a když jsem se vrátil domů, staral jsem se o nákupy, vaření a úklid. Nebyl jsem dokonalý, to přiznávám. Moje večeře nebyly jako z michelinské restaurace a občas jsem na úklid neměl sílu ani čas. Ale upřímně jsem se snažil, aby měla doma klidné zázemí a mohla se plně věnovat svému náročnému studiu.
Posledních pár měsíců se ale atmosféra u nás doma začala měnit. Stres ze zkoušek a blížících se státnic si na Markétě vybíral svou daň. Stávala se čím dál kritičtější a podrážděnější. Nic, co jsem udělal, pro ni nebylo dost dobré. Jídlo bylo příliš obyčejné, koupelna nebyla uklizená podle jejích standardů, prach na poličkách ji rozčiloval. Měl jsem pocit, že chodím po minovém poli.
Snažil jsem se být trpělivý. Říkal jsem si, že je to jen dočasné, že je pod obrovským tlakem. Ale její neustálá nespokojenost a kritika mě pomalu ale jistě vyčerpávaly. Cítil jsem se nedoceněný a frustrovaný. Napětí mezi námi rostlo, až jednoho večera vyústilo v obrovskou hádku. Hádku, která všechno ukončila.
Uprostřed té smrště výčitek a obviňování z jejích úst zazněla ta osudná věta: „Já už takhle dál nemůžu. Je konec, Davide.“ Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Bolelo to, strašně to bolelo. Ale v hloubi duše jsem cítil i podivnou úlevu. Už jsme si očividně nepřinášeli radost, jen trápení. Možná to tak bylo nejlepší pro nás oba.
Problém ale nastal hned poté. Když opadly emoce, začal jsem řešit praktickou stránku věci. V klidu jsem jí řekl, že jelikož už nejsme pár, bylo by fér, aby se odstěhovala a my mohli jít každý svou cestou. Její reakce mě naprosto šokovala. Kategoricky odmítla.
Začala mi vysvětlovat, že nemá kam jít. Že nemá práci ani příjem. Její matka s otčímem žijí v karavanu a cestují po Evropě. Nemá žádné kamarády, kteří by ji k sobě mohli vzít. Pokud ji prý donutím odejít, bude si muset najít práci, aby zaplatila nájem, a to znamená, že bude muset okamžitě ukončit studium. Obvinila mě, že jí chci zničit budoucnost.
Vím, že má finanční problémy. Před lety sice také zdědila nějaké peníze po své babičce, ale téměř všechno investovala do školného. Nevyhazovala je za hlouposti, opravdu šly na její vzdělání. Teď je ale bez prostředků a v pasti. A já s ní.
Nechci jí ublížit. Nechci, aby se její sen rozplynul těsně před cílem. Ale zároveň nechápu, proč bych měl dál žít s někým, kdo se se mnou rozešel. Proč bych měl dál snášet tu tíživou atmosféru a napětí ve svém vlastním domě? Chci mít právo jít dál, truchlit, a nakonec si třeba i najít někoho nového. A to nejde, když vaše bývalá přítelkyně spí ve vedlejším pokoji.
Dal jsem jí lhůtu 45 dní, aby si něco našla. Je to o dva týdny víc, než mi ukládá zákon, ale chtěl jsem být velkorysý. Doufal jsem, že si najde třeba nějaké spolubydlení se studenty. Místo toho se ale stalo něco jiného. Markéta najednou otočila.
Teď za mnou chodí s tím, že bychom to „měli zkusit znovu“. Omlouvá se, říká, že to tak nemyslela, že byla jen ve stresu. Ale já jí to nevěřím. V jejích očích nevidím lásku, ale paniku a zoufalství. Mám pocit, že to není snaha o záchranu našeho vztahu, ale jen snaha o záchranu její střechy nad hlavou.
A tak tu teď v pátek odpoledne sedím, zatímco ona se učí v ložnici. Čas běží a já nevím, co budu dělat, až 45 dní uplyne. Je kruté chtít zpátky svůj vlastní život? Jsem sobec, když toužím po klidu ve svém vlastním domě, který mi darovala babička?
Dívám se na dveře ložnice a vím, že za nimi není žena, která mě miluje, ale žena, která mě potřebuje. A já se bojím, že ten rozdíl je to jediné, na čem teď ve skutečnosti záleží.
