Článek
Sedím na plastové židli na dětské onkologii a vzduch voní dezinfekcí a tichým žalem. Už mnoho měsíců bojujeme s rakovinou naší pětileté dcerky Aničky. A dnes nám lékaři řekli, že jsme prohráli.
Její játra selhávají. Bez zázraku jí zbývá sotva den života. Jsme na konci cesty a před námi jsou jen tři možnosti, jak ta cesta skončí. Buď její mozek přestane fungovat kvůli vysoké hladině amoniaku v krvi. Nebo se jí začne nedostávat kyslíku a bude potřebovat intubaci. Nebo jí selže srdce.
A právě u posledních dvou možností stojíme s mou ženou Martinou proti sobě.
Pokud Aničce selže srdce, mohou se pokusit o resuscitaci. Jenže kvůli nádoru, který jí roste na páteři, by jí masáž srdce s největší pravděpodobností zlomila vaz.
Pokud bude potřebovat intubaci, je tu obrovské riziko. Už teď jí lehce krvácí plíce. Zavedení trubice by mohlo krvácení zhoršit natolik, že by se v podstatě utopila ve vlastní krvi.
U obou zákroků je šance na přežití minimální. A i kdyby přežila, hrozí jí trvalé poškození mozku. A i kdyby se mozek nepoškodil, stále v ní bude agresivní rakovina ve čtvrtém stadiu, která ji stejně zabije.
Já už nechci. Nechci žádné další zákroky. Mám pocit, že si moje malá holčička vytrpěla už dost. Chci, aby odešla v klidu, bez další bolesti, bez zlomené páteře, bez dušení. Chci ji jen držet za ruku a nechat ji jít.
Ale moje žena Martina to vidí jinak. Chce zkusit všechno. Každou, i tu nejmenší, naději. Chce bojovat do poslední vteřiny, bez ohledu na cenu.
A já nevím, co mám dělat. Hádáme se šeptem na chodbě, zatímco naše dcera o pár metrů dál umírá. Jak jí mám vysvětlit, že se chci vzdát? Jak jí mám říct, že další boj už pro mě není projevem lásky, ale jen prodlužováním utrpení? Bojím se, že když budu trvat na svém, bude mě do konce života nenávidět. Že jí vezmu poslední naději. Cítím se jako zrůda, že chci nechat vlastní dítě umřít.
Vzpomínám si, že ještě minulý týden byla Anička na pár hodin venku z nemocnice. S pomocí chodila, smála se. Její stav se zhoršil tak neuvěřitelně rychle. Vzácná komplikace zvaná venookluzivní nemoc jí zničila játra během pár dní. Během 24 hodin s námi přestala komunikovat.
Lékaři nasadili lék, který by mohl játra uzdravit, ale potřebuje čas. Čas, který nemáme.
Nakonec jsme našli kompromis. Zrodil se ze slz a naprostého vyčerpání někdy ve tři ráno nad kelímky s hořkou kávou z automatu. Pochopil jsem její potřebu zkusit dát tomu léku šanci. Ona pochopila můj strach z násilného a bolestivého konce při resuscitaci.
Dohodli jsme se. Intubace ano, masáž srdce ne. Dáme jí šanci dýchat, dáme čas lékům, ale nebudeme jí lámat kosti v marné naději.
Před pár hodinami Aničku intubovali. Její stav se stabilizoval. Díky sedativům je teď v klidu, její malý hrudník se zvedá pravidelně, bez toho strašlivého lapání po dechu. Je jí lépe. A my jsme s Martinou zajedno. Už žádné další zákroky.
Sedíme tu, držíme se za ruce a díváme se na naši holčičku. Jsme smíření. Jsme spolu. A to je teď to jediné, na čem záleží.
Prosím, pokud můžete, podpořte výzkum dětské rakoviny. Třeba Kapku naděje nebo Dobrého anděla. Žádný rodič by si tímhle peklem neměl nikdy projít.
Jděte domů a obejměte své děti. Děkujte za každý den, kdy jsou zdravé. Je to ten největší dar, jaký existuje.
