Článek
Poslední rok se ale něco změnilo. Aneta, které je teď dvacet tři, začala používat slova, kterým jsem nerozuměla. Mluvila o „nastavování hranic“, o „toxickém prostředí“, o „generačním traumatu“. Většinou jsem to přecházela s úsměvem. Myslela jsem, že je to jen nějaká nová móda z internetu.
Minulý týden mě pozvala na kávu. Říkala, že si potřebuje „vážně promluvit“. Čekala jsem cokoliv. Že je těhotná, že se chce vdávat, že se stěhuje do zahraničí. Ale to, co přišlo, mi vyrazilo dech.
S naprosto klidným, až ledovým výrazem mi oznámila, že se mnou na nějakou dobu přerušuje veškerý kontakt. Prý je to pro její „mentální zdraví“. Potřebuje se „vyléčit z toxického dětství“, které jsem jí způsobila.
Zírala jsem na ni a nebyla jsem schopná slova. Požádala jsem ji, aby mi dala alespoň jeden konkrétní příklad, čím jsem jí tak strašně ublížila. A ona začala.
„Když mi bylo deset, řekla jsi mi, že bych měla jít ven a ne se jenom dívat na televizi. Tím jsi ve mně vyvolala pocit, že jsem tlustá, a položilas základy mé poruchy příjmu potravy.“
„Když jsem byla v pubertě, kritizovala jsi mého tehdejšího kluka, že kouří. Tím jsi nerespektovala moje rozhodnutí a pošlapala jsi moji autonomii.“
„A když jsem maturovala, říkala jsi mi, ať se víc učím, protože to dělám pro sebe a pro svou budoucnost. To byl nepřípustný tlak na výkon, který mi způsobil úzkosti.“
Poslouchala jsem ten seznam údajných křivd a měla jsem pocit, že jsem se ocitla v absurdním divadle. Moje běžná mateřská péče, moje snaha ji vychovat a nasměrovat, to všechno bylo v jejích očích překrouceno do série toxických útoků. Moje láska byla přejmenována na manipulaci. Moje starost na kontrolu.
Snažila jsem se jí to vysvětlit. Že jsem to všechno myslela dobře. Že jsem ji milovala a miluju. Ale dívala se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. Řekla, že potřebuje prostor. Zvedla se, zaplatila a odešla.
Je to týden. Zablokovala si mě na telefonu i na všech sociálních sítích. Nereaguje na maily. Moje dcera, můj jediný smysl života, mě vymazala ze svého světa.
Co s tím mám dělat? Jak mám bojovat s nepřáteli, kteří se jmenují „hranice“ a „trauma“? Jak jí mám vysvětlit, že svět není tak jednoduchý, jak se píše v příručkách seberozvoje na Instagramu?
Nemůžu dělat nic. Jen čekat. A doufat. Doufat, že jednoho dne dospěje a pochopí, že to, co nazývá traumatem, byla ve skutečnosti jen obyčejná, nedokonalá, ale upřímná mateřská láska. A že si vzpomene, že máma je jen jedna. I když je občas trochu toxická.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
