Článek
Můj manžel Martin je snílek. Je to skvělý, milující otec a partner, ale jeho pohled na svět je často zabarvený naivním optimismem. A naše osmnáctiletá dcera Lucie je, zdá se, kombinací nás obou. Má můj smysl pro disciplínu, ale otcovu schopnost vrhat se po hlavě do neprobádaných vod. Až donedávna jsem si myslela, že je to skvělá kombinace. Teď si tím nejsem tak jistá.
Problém se jmenuje e-sport. Pro ty, kteří, stejně jako donedávna já, žili v blažené nevědomosti, je to svět profesionálního hraní videoher. Svět, kde se teenageři stávají milionáři tím, že klikají myší, a kde se turnaje odehrávají na vyprodaných stadionech. Pro mě to byl vždycky jen bizarní a nepochopitelný svět, vzdálený mé realitě. Pro mou dceru se ale stal životním snem.
Všechno to začalo, když jsme se u večeře bavili o její budoucnosti. Maturita se blížila a já jsem na stůl rozložila brožury z několika univerzit. V hlavě jsem měla jasný plán: Lucka, která měla vždycky skvělé známky, půjde studovat medicínu nebo práva. Bude z ní úspěšná, zajištěná žena s prestižním povoláním. Místo toho, aby si Lucka brožury prohlížela, se zhluboka nadechla a podívala se na nás. Věděla jsem, že přijde něco velkého.
„Mami, tati,“ začala a její hlas byl pevný a odhodlaný. „Já vím, že jste si pro mě představovali jinou budoucnost. Ale já nechci jít na vysokou. Ne teď. Rozhodla jsem se. Chci být profesionální hráčka. Chci se naplno věnovat e-sportu a zkusit se dostat do nějakého profesionálního týmu.“
V místnosti nastalo ticho. Já jsem na ni zírala s otevřenou pusou a snažila se zpracovat, co právě řekla. Můj mozek to odmítal přijmout. Profesionální hráčka? To je přece nějaký vtip. To není skutečná práce. To je jen útěk od reality, od zodpovědnosti, od skutečného života. Cítila jsem, jak ve mně stoupá panika.
„Lucko, zbláznila ses?“ vyhrkla jsem. „To přece nemyslíš vážně! Co to je za budoucnost? Sedět celé dny u počítače? Z čeho chceš být živa? Jaká je v tom jistota? Vždyť si zničíš oči, zničíš si záda, zničíš si celý život kvůli nějaké hloupé hře!“ Můj hlas byl plný strachu a zděšení.
A v tu chvíli, kdy jsem čekala, že mě můj manžel podpoří a společně naši dceru přivedeme k rozumu, se stalo něco, co mě šokovalo ještě víc. Martin položil svou ruku na tu Luciinu a s úsměvem řekl: „Já si myslím, že je to skvělý nápad.“
Podívala jsem se na něj, jako by se zbláznil on. „Cože?“ „Ale Evi, nebuď tak staromódní,“ pokračoval klidně. „Doba se změnila. Tohle už nejsou jen hry pro děti. Je to obrovský byznys. Víš, kolik si ti nejlepší hráči vydělávají? Jsou to milionáři. Je to regulérní sport, který vyžaduje talent, disciplínu a hodiny tréninku. A naše Lucka je talentovaná, je v tom opravdu dobrá. Měli bychom ji podpořit, ne jí házet klacky pod nohy a nutit ji do něčeho, co nechce.“
Cítila jsem se zrazená. Můj spojenec, můj partner v rodičovství, mě právě hodil přes palubu a přidal se na stranu nepřítele. Stala jsem se osamoceným hlasem rozumu proti jejich spojené frontě snílků. Od toho večera se náš domov proměnil v bitevní pole.
Lucka, povzbuzená otcovou podporou, se do toho pustila naplno. Její pokoj se změnil v řídící centrum NASA. Pořídila si speciální herní křeslo, které vypadalo jako sedadlo z formule 1, druhý monitor, profesionální mikrofon a klávesnici, která svítila všemi barvami duhy. Její denní režim se skládal z „tréninků“, což znamenalo osm až deset hodin sezení u počítače, kde komunikovala v angličtině s dalšími hráči z celého světa.
Martin ji v tom nadšeně podporoval. Sledoval její streamy, nosil jí do pokoje jídlo a pití, aby nemusela přerušovat hru, a u večeře mi nadšeně vyprávěl o tom, jaké prize money byly na posledním turnaji v Koreji. Já jsem v tom viděla jen svou dceru, která se izoluje od reálného světa, přestává se vídat s kamarády, zanedbává přípravu na maturitu a mění se v bledého jeskynního tvora. Každý můj pokus o rozhovor s Martinem končil hádkou. „Ty jí ničíš sen! Závidíš jí, že má vášeň!“ křičel na mě.
Poslední kapkou byla nabídka, kterou Lucka dostala asi před měsícem. Jeden poloprofesionální německý tým ji pozval na dvoutýdenní „bootcamp“ – soustředění, kde by trénovala s ostatními členy týmu a na konci by se rozhodlo, jestli jí nabídnou smlouvu. Pro Lucku a Martina to byl ten velký průlom. Pro mě to byla noční můra. Představa, že moje osmnáctiletá dcera odjede do cizí země, aby bydlela v nějakém domě s partou neznámých kluků a hrála po nocích hry, byla pro mě naprosto nepřijatelná.
Doma se rozpoutalo peklo. „Nikam nepojedeš! Dokud bydlíš pod mojí střechou, tak na takovouhle šílenost zapomeň!“ křičela jsem. „Ty mi ničíš životní šanci!“ oplácela mi Lucka se slzami v očích. A Martin stál mezi námi a snažil se mě přesvědčit, že je to bezpečná, organizovaná akce a že přece musíme naší dceři věřit. Cítila jsem se jako hysterka, která brání svému dítěti ve štěstí. Ale můj strach byl silnější.
Nakonec to udělali za mými zády. Martin jí koupil letenku a jednoho dne, když jsem byla v práci, prostě odjela. Nechali mi tu jen vzkaz. Byla jsem zraněná, naštvaná a hlavně, k smrti vyděšená.
Celé dva týdny jsem skoro nespala. Večer co večer jsem seděla u počítače a hledala jsem informace o tom jejím týmu. Našla jsem jejich kanál na Twitchi, kde vysílali své tréninky. A tak jsem se začala dívat. Nejdřív s odporem a hněvem. Nerozuměla jsem té hře, byl to pro mě jen chaotický zmatek barev a výbuchů.
Ale postupně, jak jsem sledovala hodiny a hodiny záznamů, jsem si začala všímat něčeho jiného. Viděla jsem svou dceru. Viděla jsem, jak soustředěně se dívá na obrazovku. Slyšela jsem, jak v angličtině, naprosto plynule a sebejistě, dává pokyny svým spoluhráčům ze Švédska, Německa a Francie. Viděla jsem, jak ve zlomku vteřiny dělá strategická rozhodnutí, jak vede svůj tým, jak ho chválí i kritizuje. Nebyla to jen holka, co bezmyšlenkovitě kliká myší. Byla to lídryně. Byla to profesionálka.
Nezměnila jsem svůj názor. Pořád si myslím, že je to riskantní a nejistá cesta. Pořád se o ni bojím. Ale už si nemyslím, že je to „hloupá hra“. Poprvé jsem pochopila, že je to svět, který má svá pravidla, své hrdiny a který vyžaduje obrovské množství dovedností. A moje dcera je v něm dobrá. Večer, když skončil jejich přenos, jsem jí napsala krátkou zprávu: „Dívala jsem se. Jsi dobrá. Buď na sebe opatrná.“ Odpověď přišla okamžitě. Smajlík se srdíčkem. Možná je to málo, ale pro nás dvě to byl v tu chvíli celý vesmír.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
