Článek
Moje šestnáctiletá Klára a já máme, myslím, skvělý vztah. Mluvíme o všem, od kluků až po politiku. Vždycky jsem jí říkala, že náš domov je bezpečný přístav nejen pro ni, ale i pro její přátele. Netušila jsem, jak doslova si jednou vezme má slova k srdci a jak moc to otestuje všechny mé mateřské zásady.
Všechno to začalo minulý pátek. Klára přišla domů ze školy a za ní se jako stín vplížila její nejlepší kamarádka, Soňa. Soňu jsem znala, byla to tichá, nenápadná holka s velkýma, smutnýma očima. Klára přišla rovnou k věci. „Mami, mohla by tu Soňa dneska přespat? Strašně se pohádala s našima. Je to fakt zlý.“ Podívala jsem se na Soňu, která stála u dveří, hlavu sklopenou, a svírala popruhy batohu. Vypadala jako hromádka neštěstí.
Samozřejmě jsem souhlasila. Kdo by nesouhlasil? Každý z nás si pamatuje na ty bouřlivé hádky s rodiči v pubertě, na ten pocit, že vám nikdo nerozumí a že nejlepší řešení je prásknout dveřmi. Připravila jsem jim večeři, půjčila Soně pyžamo a nechala je, ať si zalezou do Klářina pokoje a léčí si své dospívající duše. Slyšela jsem, jak si dlouho do noci šeptají. Cítila jsem se dobře. Byla jsem ta „cool“ máma, která poskytuje útočiště.
V sobotu ráno byla atmosféra uvolněnější. Holky se smály, dělaly si palačinky. Ale když přišel večer, Klára za mnou přišla znovu, tentokrát s prosebným výrazem. „Mami, já vím, že jsem říkala jen na jednu noc, ale u Soni se to vůbec neuklidnilo. Její táta je pořád naštvaný. Nemohla by tu zůstat ještě do zítřka? Prosím!“ Znovu jsem souhlasila, i když se ve mně ozval první tichý varovný signál.
V neděli večer se scéna opakovala. Tentokrát už byla Klára zoufalejší. „Mami, prosím, ještě do zítřka. Soňa se bojí jít domů. Slibuje, že zítra po škole už tam půjde a promluví si s nima.“ Tady už jsem zpozorněla. „Kláro, to nejde. Její rodiče musí vědět, kde je. Co když mají strach? Zavolám její matce, jen abych jí řekla, že je v pořádku u nás.“
Klára zpanikařila. „Ne, mami, prosím, to nedělej! Oni by pro ni hned přijeli a bylo by to ještě horší! Fakt, slibuju, že si to zítra vyříká.“ Její naléhání bylo tak intenzivní, že jsem, proti svému lepšímu úsudku, ustoupila. Byla to chyba. Obrovská chyba.
Z pondělí se stal týden. Soňa u nás stále bydlela. Chodila v Klářině oblečení, protože ve svém malém batohu měla jen pár věcí. Byla tichá, skoro neviditelná. Většinu času trávila v pokoji s Klárou. Když jsem se jí snažila zeptat, jak to vypadá doma, jen pokrčila rameny a zamumlala, že „je to pořád blbý“. Začala jsem si všímat dalších podivností. Soňa nechodila do školy. Klára tvrdila, že je nemocná, ale žádné příznaky nemoci neměla. Byla nervózní, lekala se pokaždé, když zazvonil telefon.
Moje mateřská intuice už nebyla jen tichý signál, ale řvala na plné obrátky. Tohle nebyla obyčejná hádka s rodiči. Tady bylo něco hodně, hodně špatně. Cítila jsem se provinile, že jdu za zády své dcery, ale věděla jsem, že musím jednat. Našla jsem si v kontaktech ze třídních schůzek číslo na paní Novákovou, matku Soni. Ruka se mi třásla, když jsem vytáčela číslo. Připravovala jsem se na naštvanou reakci, na výčitky. To, co jsem slyšela, bylo ale mnohem horší.
Telefon zvedla žena, jejíž hlas byl unavený a zlomený pláčem. „Prosím, Nováková.“ Představila jsem se. „Dobrý den, paní Nováková, tady je Petra Dvořáková, matka Kláry. Omlouvám se, že volám, ale chtěla jsem se jen zeptat… je u vás všechno v pořádku? Soňa je teď u nás a…“
„Soňa je u vás?!“ vykřikla do telefonu a v jejím hlase byla směs úlevy a hysterie. „Proboha, je v pořádku? My ji hledáme už týden! Byli jsme na policii, obvolali jsme všechny její kamarádky! Ona utekla z domu! Nenechala ani vzkaz, prostě zmizela!“ Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána. Zmizení nahlášené na policii. Moje dcera mi lhala. Nejenže lhala, ale aktivně skrývala svou kamarádku, po které pátrali rodiče i policie.
Po krátkém, šokovaném rozhovoru, ve kterém jsem paní Novákovou ujistila, že její dcera je živá a zdravá u nás, jsem zavěsila. Cítila jsem, jak se mi vaří krev v žilách. Šla jsem rovnou do pokoje své dcery. Holky seděly na posteli a smály se něčemu na mobilu. V ten moment jsem na ně nebyla schopná ani promluvit. Jen jsem se na Kláru podívala.
„Právě jsem mluvila s maminkou Soni,“ řekla jsem ledově. „Hledají ji. Nahlásili její zmizení na policii.“ Viděla jsem, jak Kláře zamrzl úsměv na tváři a jak zbledla. Soňa se okamžitě rozplakala. „Já jsem jí jen chtěla pomoct!“ vykřikla Klára a v jejích očích byl strach i vzdor. „Vy to nechápete! Vy nevíte, jaký to má doma!“
A pak to ze Soni, mezi vzlyky, všechno vylezlo. Nebyla to jen „hádka“. Byl to dlouhodobý problém s jejím otčímem. Psychické týrání, neustálé ponižování, křik. Ta poslední hádka byla jen kapka, která způsobila, že pohár přetekl. Vzala si pár věcí a prostě utekla. A Klára, ve své loajalitě a touze pomoct, se rozhodla vzít věci do vlastních rukou.
Ten večer byl jeden z nejhorších v mém životě. Musela jsem zavolat paní Novákové zpět. Musela jsem mluvit s jejím manželem. Musela jsem řešit situaci, která byla daleko za hranicí běžných rodičovských starostí. Soňa se nakonec vrátila domů, ale už za asistence sociální pracovnice, kterou jsem musela kontaktovat.
Můj vztah s Klárou je napjatý. Je na mě naštvaná, že jsem „porušila slib“ a „zradila ji“. Já jsem na ni naštvaná, že mi lhala a zatáhla naši rodinu do tak nebezpečné situace. Ale zároveň jsem na ni i pyšná. Pyšná na její obrovské srdce a loajalitu. Jen se musí naučit, že dobré úmysly někdy nestačí a že dospělé problémy se nedají řešit dětskými schovkami. Snažila jsem se být chápavá kamarádka, ale tenhle incident mi bolestně připomněl, že mou hlavní rolí je a vždycky bude být matkou. A to někdy znamená dělat nepopulární rozhodnutí, porušit důvěru a vstoupit tam, kam nejsem zvaná, abych ochránila nejen své dítě, ale i ty, na kterých jí záleží.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
