Článek
Naše děti, osmiletý Tomáš a sedmiletá Anička, měly poprvé v životě přespat u svých nejlepších kamarádů, kteří bydleli jen o dvě ulice dál. Pro ně to bylo obrovské dobrodružství, důkaz, že už jsou „velcí“. Pro nás to byla vidina celé noci bez přerušení. Noci, kdy nebudeme muset řešit noční můry, pití, záchod nebo hádky o peřinu. Noci, kdy budeme jen my dva. Manželé, ne jen rodiče.
Přípravy na „operaci Přespání“ probíhaly celý den a nesly se v duchu horečnatého nadšení. Děti si do batůžků balily pyžama, kartáčky na zuby a své nejdůležitější plyšáky. Každých pět minut se mě ptaly, jestli už je čas jít. Jejich vzrušení bylo nakažlivé a já jsem se přistihla, že se usmívám od ucha k uchu. Vidina klidného večera byla tak blízko, tak hmatatelná.
V šest večer jsme je slavnostně odvedli. U dveří nás přivítala kamarádka Jana, matka jejich kamarádů. Děti se k nám sotva otočily, aby nám daly rychlou pusu, a už byly pryč, ztracené v cizím bytě plném nových hraček a dobrodružství. Když jsme s Petrem kráčeli zpátky domů, drželi jsme se za ruce a smáli se. „Slyšíš to ticho?“ zeptal se Petr. „To je zvuk svobody.“
Doma jsme otevřeli lahev vína, kterou jsme si schovávali pro zvláštní příležitost. Petr se pustil do vaření večeře, kterou bychom si s dětmi nikdy dát nemohli – něco pálivého, složitého a naprosto delikátního. Pustili jsme si hudbu, která nebyla z animované pohádky. Povídali jsme si v celých větách, aniž by nás někdo přerušil otázkou, proč je nebe modré nebo jestli si může dát další sušenku. Bylo to magické. Připadala jsem si, jako bychom se vrátili v čase, do doby, kdy jsme byli jen my dva.
Po večeři jsme si sedli k televizi a pustili si film. Thriller pro dospělé, se sprostými slovy a komplikovaným dějem. Asi v polovině filmu jsem se ale přistihla, že se dívám na hodiny. Bylo půl desáté. „Touhle dobou už většinou spí,“ řekla jsem spíš pro sebe. Petr mě chytil za ruku. „Miláčku, uvolni se. Jsou v pořádku. Užij si to.“ Měl pravdu. Snažila jsem se soustředit na film, ale myšlenky mi stále utíkaly k nim. Jsou v pohodě? Nepláčou? Mají všechno, co potřebují?
Když film skončil, šla jsem uklidit kuchyň. Prošla jsem kolem jejich pokojíčků. Dveře byly otevřené, postele prázdné a úhledně ustlané. Ten pohled mě bodl u srdce. Ten klid a pořádek, po kterém jsem tak toužila, mi najednou připadal nepřirozený a smutný. Cítila jsem směsici nostalgie a melancholie. Moje malá miminka už jsou tak velká, že spí mimo domov.
Nevydržela jsem to. Vzala jsem telefon a napsala Janě krátkou, co nejvíc nenucenou zprávu: „Ahoj, omlouvám se, že otravuju takhle pozdě. Jen se chci zeptat, jestli je všechno v pohodě? Děti neplakaly?“ Cítila jsem se jako hysterická matka, ale potřebovala jsem to ujištění. Odpověď přišla téměř okamžitě: „Ahoj, všechno super! Byly trochu hyperaktivní, ale teď už oba spí jako andílci. Buďte v klidu a užijte si to!“ Ulevilo se mi. S pocitem, že jsem udělala maximum, jsme si šli s Petrem lehnout. Těšila jsem se na osm hodin nepřerušovaného spánku.
Probudil mě ten nejhorší zvuk na světě. Zvonění telefonu uprostřed noci. Okamžitě jsem vystřelila do sedu, srdce mi bušilo až v krku. První myšlenka: stalo se něco strašného. Nehoda. Nemocnice. Podívala jsem se na budík. 3:15 ráno. Petr vedle mě už lovil telefon na nočním stolku. Na displeji svítilo jméno „Jana“.
„Prosím?“ vydechl Petr do telefonu. Poslouchala jsem s napětím, které by se dalo krájet. Slyšela jsem jen Janin omluvný hlas z telefonu. A pak, v pozadí, jsem uslyšela jiný zvuk. Zvuk, který každá matka pozná na sto honů. Zoufalý, srdceryvný pláč mých vlastních dětí. „Já chci maminkuuuu! Já chci domůůůů!“
Petr položil telefon. „Vzbudily se. A stýská se jim,“ oznámil mi naprosto zbytečnou informaci. Panika zmizela, vystřídala ji vlna naprosté únavy a jakési láskyplné rezignace. Náš večer svobody definitivně skončil. Mlčky jsme vstali, přetáhli si přes pyžama bundy a nazuli tenisky. Vyšli jsme do tiché, tmavé ulice. Noční záchranná mise začala.
Když nám Jana otevřela dveře, vypadala stejně unaveně a provinile jako my. Za ní stáli Tomáš s Aničkou, s červenýma, oteklýma očima a tvářemi mokrými od slz. Jakmile nás uviděli, rozběhli se k nám a pevně se nás chytili. „Mně se stýskalo po mojí postýlce,“ vzlykala Anička. „A já jsem se bál, že už se pro nás nevrátíte,“ přidal se Tomáš.
Cesta domů byla tichá, přerušovaná jen občasným posmrkáváním. Každý jsme nesli jedno unavené, napůl spící dítě. Doma jsme je uložili do jejich postelí. Během minuty oba tvrdě spali, každý se spokojeně držel jedné naší ruky.
My s Petrem jsme ale byli naprosto probuzení. Seděli jsme na kraji jejich postelí, dívali se na ně a mlčeli. Byli jsme vyčerpaní, naše romantická noc byla v troskách, náš sen o svobodě se rozplynul. Ale zároveň jsem cítila tak obrovskou vlnu lásky, až to bolelo. Toužila jsem po prázdném domě a tichu, ale teď jsem pochopila, že skutečný domov je tam, kde jsou slyšet jejich dechy. Uvědomila jsem si, že ta největší svoboda není v tom, být bez nich. Je v tom vědomí, že jste pro někoho tak nepostradatelní, že bez vás nedokáže strávit ani jednu jedinou noc. A to je pocit, který žádná dovolená ani romantická večeře nemůže nahradit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
