Článek
Práce tvořila v komunistickém státním zřízení skutečně jednu z nejvyšších hodnot. K režimním rituálům patřil třeba Svátek práce. Pracovní uplatnění ale bylo tehdy odlišné než dnes, jelikož každý dospělý občan práci mít za socialismu musel. To se potvrzovalo razítkem do občanského průkazu, jímž se musel musel prokázat příslušníkům Veřejné bezpečnosti.
Nemít práci znamenalo potenciálně trestný čin takzvaného příživnictví. Původně za příživnictví hrozil trest odnětí svobody do dvou let, od roku 1965 byl ale zvýšen až na tři roky. Zákon příživnictví překvalifikoval až v roce 1990.
Paragraf 203, který příživnictví definoval, byl také používán za nástroj represe. Spadaly pod něj samozřejmě i jevy jako prostituce nebo nelegální obchod. Nicméně Veřejná bezpečnost tak získala poměrně účinný nástroj taktéž proti alternativním umělcům, příslušníkům undergroundu nebo Romům. Stejně tak měla práce formu trestu pro politické vězně.
Ve výsledku se tak socialistické zřízení pyšnilo právem na práci pro každého a nulovou nezaměstnaností. A tento aspekt tak je pro mnohé stále argumentem na téma toho, že za komunismu jednoduše bylo lépe. Tak idylické poměry, jak se vládnoucí strana snažila tvrdit, ovšem samozřejmě v tehdejším Československu jistě nepanovaly.
Především se řada lidí nemohla uplatnit ve svém oboru. Neměli totiž odpovídající kádrový posudek. Ten se vedl téměř na každého občana a informoval o jeho třídním původu, názorech a ideologických postojích. Kdo neprokázal dostatečnou oddanost ke komunistickým funkcionářům, jednoduše s kariérou počítat nemohl. Nerozhodovaly schopnosti, postup na kariérním žebříčku mohl čekat ten, komu to, jak hlásal legendární poručík Troník, zkrátka „politicky myslelo“. Značnou smůlu tak především měli lidé nadaní a schopní.
Pracovalo se, ale práce často nedávala smysl
I ten, kdo zaměstnání měl, často nevykonával smysluplnou práci. Pracovat bylo možné pro státem kontrolované podniky (včetně družstev). Typická byla umělá přezaměstnanost s minimální produktivitou práce. Některé podniky měly násobně více zaměstnanců než reálně potřebovaly. To vede některé historiky také k domněnce, že svrhnout tehdejší režim nebylo ani úplně potřeba, záhy by padl sám, jelikož by se zhroutil ekonomicky.
Jejich práce tak ve výsledku mnoho lidí nebavila, ale bylo jednoduše nutné si odpracovat svoji osmihodinovou směnu. K motivaci tehdejších pracujících nakonec valně nepřispívaly ani výdělky. Především nástupní platy byly nízké a jen těžko z nich bylo možné vyžít, výplata zpravidla stačila na nejdůležitější základ v podobě jídla a nájmu.
Ilustrují to i přesná čísla. Průměrný plat tak například v roce 1960 činil 1 400 Kčs. V roce 1990 se zvýšil na 3 300 Kčs. Kilo másla jste tak například v průměru v roce 1960 mohli pořídit za 38 Kčs, o téměř 30 let později ovšem byla cena zhruba shodná, a to 40 Kčs.
Redakce deníku Aktuálně si také provedla srovnání, z něhož vyplynulo, že průměrný Čech před 30 lety vydělával déle než dva roky na automobil značky Škoda, v roce 2021 si ale mohl auto stejné značky koupit dokonce už za necelý rok. Větší spotřebiče, jako jsou například pračky, si socialistické rodiny často nemohly dovolit vůbec.
Problém představovalo i to, že jste pracovali nejen na pozici, kterou jste nechtěli, ale také tam, kde jste nechtěli. V socialistickém Československu totiž například lékaři nebo učitelé mohli dostat tzv. umístěnku, která je za prací poslala i stovky kilometrů od domova. Odejít totiž jednoduše museli tam, kde bylo zapotřebí, typicky do pohraničí. O tato místa nebyl zájem a tak jednoduše na práci nebyl dostatek lidí. Často se tak pod vlivem tohoto přístupu i rozpadaly i celé rodiny.
Přilepšit mohl melouch, dobře se mohli i horníci
Někteří í lidé tak kvůli lepším výdělkům naopak měli tendence i pracovat přesčas nebo chodit na tzv. melouchy. To byla často jediná alternativa, jak najít člověka na určitou činnost. Státní systém služeb byl jednoznačně nedostačující a pramálo pružný. Tito lidé využívali stroje, nástroje, díly a jiný materiál, k nimž měli přístup v rámci svého oficiálního zaměstnání. Melouchy tak sice režim neuznával, ale toleroval. Žádné nástroje k tomu, aby zakázal veškeré soukromě-podnikatelské činnosti stát jednoduše neměl.
Některá povolání na tom ale přece jen byla o něco lépe, jelikož je režim protežoval. K takové elitě patřili například horníci, vojáci nebo zemědělci. Horníci byli jako hlavní součást dělnické třídy považováni za páteř společnosti. Dobře se měli i další zaměstnanci těžkého průmyslu.
Pro srovnání, průměrný horník si v roce 1983 vydělal 7 200 Kčs, což byl, jak vyplývá z dat Českého statistického úřadu, více než dvojnásobek tehdejší průměrné mzdy. Je však samozřejmě také nutné uznat fyzickou náročnost hornické profese a také značná rizika jejího výkonu.
Samostatnou kapitolu tehdejšího režimu také představovali nejrůznější šmelináři a veksláci. I jim se dobře vedlo. Režim totiž vytvářel ideální podmínky pro černý trh. K celé řadě zboží jednoduše nebylo možné dostat se cestou legální. Nejrůznější „kšeftování“ proto doslova kvetlo a černý trh se stal neodmyslitelnou součástí života tehdejších Čechoslováků. Typické to bylo například u nových automobilů, na která se vedly dlouhé pořadníky. Kdo nebyl ochoten dát úplatek, ten prakticky neměl šanci nakoupit.
Zdroje
Bc. Eva Zahrádková Zaměstnání a volný čas za socialismu a dnes Diplomová práce
https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/meli-jsme-se-za-komunistu-lepe-velke-porovnani-vydaju-cechu/r~6d90e3aef63d11e9b259ac1f6b220ee8/
