Článek
Bylo to bráno jako samozřejmost – přinést si z práce domů nějakou tu maličkost. Nejčastěji to byl papír a pásky do psacího stroje, kopíráky, obálky, kancelářské sponky, tužky, gumy nebo propisky. Výběr byl omezený, ale aspoň něco nosil domů skoro každý. V práci se také přepisovaly diplomové práce, protože kopírky pro veřejné účely v podstatě neexistovaly (co kdyby si na nich někdo namnožil nějaké letáky nebo zakázané knihy). Běžné bylo také soukromé telefonování, včetně meziměstských hovorů, protože ne každý měl doma telefon. Na ten se čekalo roky.
Ale pro rodinu dělali mnozí mnohem víc – kradly se náhradní díly, stavební a instalatérský materiál a mnoho dalšího. Ve společnosti založené na permanentním shánění nějaké nedostatkové položky to většina brala pragmaticky, tedy jako obchod s komunisty: „Vy nevidíte, že krademe, a my nevidíme, že jste neschopní, stát vedete k úpadku a kradete ještě víc.“ Sice existovaly paragrafy o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, ale ty se používaly nejčastěji, když chtěla STB někoho nepohodlného zmáčknout. Nebo když už to někdo příliš přeháněl a ututlat to nešlo. Respekt lidem dokazuje i fakt, že když někdo okradl stát, dostal mnohem přísnější trest, než když to samé provedl soukromé osobě.
Korupce všude
Se snahou postarat se o rodinu souvisela i všudypřítomná korupce. Člověk potřeboval známé v masně, v obchodě se zeleninou a ovocem, elektře, ale i v knihkupectví a gramodeskách, jinak se nechytal. Káva, bonboniéra či lahvinka byly naprosto normální při návštěvě lékaře, před operací se přidávala i obálka s penězi. Ta se hodila i při shánění řemeslníků, nového auta i ve snaze dostat dítě třeba na vysokou školu.
Veksláci, prostitutky a personál v restauracích i hotelech
Poměrně velká skupina lidí se pohybovala na hraně zákona, ale byla tehdejší Veřejnou bezpečností v podstatě tolerována. A jejich kolegy z STB navíc i aktivně využívána. Jednalo se o osoby v Praze a dalších turistických centrech, které byly ve spojení s cizinci. Prostituce u nás sice oficiálně neexistovala a takzvané příživnictví bylo trestné, ale lehké děvy vedené jako ženy v domácnosti nebo uklízečky byly pro STB skvělým zdrojem informací. A někdy i fotek a filmů, které šlo použít k vydírání.
Také neoficiální směnárníci zvaní veksláci byli tiše tolerováni, jinak by nemohli stát beztrestně u každého Tuzexu a volně se pohybovat u lepších hotelů. Velmi často šlo o informátory a spolupracovníky běžné i tajné policie. Vykupovali si tím pohodlný život, který byl všechno, jen ne v souladu s tehdy platnými zákony. Disidenti, kteří nemohli sehnat práci ani v kotelně, byli popotahováni za to, že se neživí řádně. U prostitutek a veksláků to ale nevadilo.
Informační zdroje i kšefty s kdečím
Recepční v hotelech, číšníci v kvalitních restauracích, taxikáři a další lidé pohybující se mezi cizinci se také stávali zdrojem policejních informací. Tradovalo se, že v nejdražších pražských hotelech má STB dokonce nahrávací zařízení v pokojích, do kterých byli ubytováváni zahraniční novináři, diplomaté i obchodníci. Hodilo se vědět, co rádi jí, zda mají sklony k alkoholismu i jestli preferují blondýnky nebo brunetky. Za to komunisty vedený stát opět přimhouřil oči nad kšeftíky s valutami a nedostatkovým zbožím, což bylo opět zcela běžné.
Kdokoli přinesl státu dolary, marky či další valuty, byl vítán, a komunistům bylo dost jedno, zda šlo o příjem legální či ne. Hlavně, že skončily nakonec v bance nebo v Tuzexech. Socialistické továrny nebyly schopny vyprodukovat dost zboží, které by se dalo prodávat i v zemích platících valutami, takže cizí měny zoufale chyběly na nákup moderní techniky pro výrobu moderních léků i spotřebního zboží.
Socialistické hospody hrůzy
Samostatnou kapitolou bylo okrádání hostů v restauracích. Vzpomeňte si, jak praktiky svého filmového muže popisovala Dagmar Patrasová v klasice Vrchní, prchni. Opakovaně sušená použitá káva, vaření z nekvalitního nebo i zkaženého masa, šizení značkového alkoholu neznačkovým, okrádání na zmenšených porcích a podměrečných půllitrech a další hospodské triky sice občas skončily nějakým odsouzením, ale vzhledem k masovosti takových problémů šlo jen o špičku ledovce.
Za komunistů se tolik nevraždilo
Ale vraždilo, průměrný počet vražd a pokusů o ně byl obdobný tomu současnému. Jen se o tom tolik nepsalo. Pamatujete si na Spartakiádního vraha? Sériový násilník a vrah se nehodil do obrazu socialistické společnosti, takže o jeho řádění se spíše šeptalo, než by se o něm podrobně psalo v novinách. Co kdyby se cvičenky v roce 1985 rozhodly nejet do Prahy na Strahov cvičit? Detaily jsme se o něm dozvěděli až po roce 1989, kdy na velké případy začali veřejně vzpomínat i známí kriminalisté.
Kradlo a podvádělo se i tehdy, jen trochu jinak než dnes. Počítače byly věcí neznámou a platební karty neměl nikdo. Za to se dalo naletět při shánění bytu, nákupu ojetého auta a při mnoha dalších příležitostech. Snaha někoho ošidit nebo si vynutit peníze či náklonost násilím, jsou bohužel lidskou přirozeností od pradávna. Jen o tom dnes víme hned a detaily máme na barevné fotce či videu, takže se nám zdá, že je to horší. Zapomněli jsme na bývalou cenzuru, donašeči prolezlou společnost i skupiny, které si mohly díky politickému krytí dělat, co chtěly. Ale kdo nechce vidět rozdíl mezi tehdy a teď, nevidí ho.
Zdroje:
1) Jiří Straka spartakiádní vrah
2) Paměť národa: Veksláci
3) Vraždy v České republice
4) Hospodářské trestné činy – vývoj právní úpravy na našem území po roce 1918
5) Výpověď rodinných příslušníků autora
