Článek
Sport patřil k oblastem zpolitizovaným za minulého režimu dokonce výrazně. Toto odvětví bylo v rozmezí let 1952 až 1989 pomyslnou výkladní skříní nedemokratického režimu a mohlo se těšit výrazné státní podpoře. Totalitní režim totiž usiloval o získání kontroly nad celou společností. K tomu mělo kromě sportu sloužit také školství. Právě tyto dvě sféry měly být těmi, které nakonec zformují přesně podle představ a komunistického ideálu novou generaci.
Šlo také o brilantní úhybný manévr: Lid nalákaný do tělocvičen a vydatně „zabavený“ sportem jednoduše neměl prostor na to, aby se zajímal o politické dění. Socialistické zřízení se tak snažilo vytvořit pro provozování pohybových aktivit vhodné podmínky. Dokládají to i statistická data Českého statistického úřadu, která jen v Praze zaznamenala na konci 80. let celkem 550 tělocvičen a sportovních hal, 1 070 hřišť a stadionů a 44 bazénů a koupališť.
V popředí stály sportovní disciplíny jako běh, hod granátem, střelba nebo plavání. Ty byly součástí branných cvičení. Tehdy intenzivně proklamovaná branná výchova udržovala v povědomí lidí hrozbu války a v podstatě vyvolávala atmosféru strachu. A to i přesto, že ve veřejném prostoru se to jen hemžilo hesly typu: „Buduj socialismus – posílíš mír!“ Šlo nejen o průpravu, která měla národ vychovávat k odhodlanosti a statečnosti při obraně vlasti, ale zejména nachystat jej na život v polovojenské společnosti, kde všichni členové podléhají rozkazům.
Režimu sloužily legendární spartakiády i slavní sportovci
Po únoru 1948 došlo k rozpuštění tradiční a početně nejsilnější tělocvičné organizace v podobě Sokola. S myšlenkou překonat dřívější sokolské slety, ale i dělnické olympiády nebo spartakiády se tak již v roce 1955 konala I. celostátní spartakiáda. Následně se další ročníky pořádaly vždy v pětiletých intervalech a považovaly se za ideologicky i politicky prioritní akce.
Probíhaly v masovém měřítku a účastnil se prakticky každý obyvatel tehdejšího Československa. Ideově spjata byla jejich organizace s oslavami výročí osvobození Československa sovětskou Rudou armádou. Vládnoucí KSČ chtěla touto akcí „demonstrovat masovost a vyspělost československé tělovýchovy, péči strany o blaho lidu“.
Zdánlivě skvělé podmínky pro rozvoj fyzické kondice tak měly značný ideologický podtext. Především vrcholoví sportovci tehdejšímu režimu měli navenek zajišťovat popularitu a starat se o jeho prestiž. Sportovci se stali faktickým nástrojem komunistické propagandy.
Dokládá to například zisk dvou stříbrných medailí na Mistrovství Evropy v atletice 1982 v Athénách. Postarala se o ně Jarmila Kratochvílová a družstvo tvořené Jarmilou Kratochvílovou, Taťánou Kocembovou, Milenou Matějkovičovou a Věrou Tylovou. „Dojemná“ děkovná slova o vděčnosti za podmínky, které sportovkyním k přípravě vytvořily socialistické sportovní organizace a strana samotná, samozřejmě nemohla chybět.
Sportovci se však nemohli stát nástroji politické reprezentace bez náležitých výkonů. Vrcholový sport tehdy byl podřízen doslova nemilosrdné honbě za rekordy. Kolem roku 1978 se v československém sportu začalo prosazovat i státem řízené užívání návykových látek. Ostatně „vzor“ mělo Československo v tomto směru například v bývalé NDR, kde se s dopingem začalo dříve než u nás. Organizovanému dopingovému programu však scházelo centrální řízení a neměl proto takový efekt, jak bylo původně zamýšleno.
Dopovalo se i za cenu tragických následků
Dnes zástupci Antidopingového výboru ČR na tuto skutečnost nahlížejí na jakožto prakticky neoddiskutovatelný fakt s tím, že nejčastěji se sportovcům podávala anabolika. Ovšem konstatují, že vzhledem ke zničeným důkazům a tomu, že užíváním dopingu se netají pouze někteří sportovci, jako je například vzpěrač Ota Zaremba, nelze už v současné době říci, která konkrétní jména mohla být s touto problematikou spojena.
Nejvýrazněji nicméně tímto fenoménem byly zasaženy právě silové sporty, jako bylo třeba vzpírání či atletika. Spekuluje se nad tím, že jedním z prvních sportovců, kteří mohli za zneužívání návykových látek dokonce zaplatit životem, se stala atletka Hana Trejbalová, která zemřela v pouhých osmnácti letech, dle oficiální verze na nádorové onemocnění. K dalším jménům se v této souvislosti zařadil i Jaroslav Brož nebo Jarmila Nygrýnová - Strejčková.
Sportovcům byla usilovně podsouvána i militantní a nesnášenlivá ideologie. Éra socialismu přinesla nicméně i některá dodnes legendární sportovní jména, která se dokázala prosadit i vládnoucí garnituře navzdory. Patřili k nim Emil Zátopek, Věra Čáslavská či Bohumil Modrý.
Tichý protest Věry Čáslavské na olympiádě v Mexiku rezonuje sportovním světem dodnes. Úspěšná sportovní gymnastka slavila tehdy pod pěti kruhy úspěch, získala čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. Na stupních vítězů stála spolu se sovětskou závodnicí. Čáslavská se tehdy při sovětské hymně odvrátila od soupeřky a sklopila zrak. Důvod? Psal se rok 1968 a Československo za sebou mělo okupaci spřátelenými armádami v čele se Sovětským svazem.
Zdroje
