Článek
Svůj morální kapitál z disentu proměnil v politický vliv, často v paktu s extremistickými silami. Kritici léta upozorňovali, že pod jeho vedením církev „hnědne“ a on sám šíří nacionalismus.
Duka zneužíval paralely s totalitou k útoku na média či oběti. Ve finále hostil šéfku KSČM Konečnou v sále pojmenovaném po kardinálu Beranovi – muži komunisty umučeném – a popřel tak vlastní minulost.
„Líbivá fasáda“: Obhajoba systému
Obvinění z titulku je systémové. Již v roce 2013 zařadila americká organizace obětí (SNAP) Duku na seznam kardinálů, kteří se podíleli na krytí zneužívání. Když investigace ČT odhalily otřesné případy, Duka mluvil o „hysterii“. U případu v jiné diecézi se alibisticky schoval za formální kompetence a upřednostnil „líbivou fasádu“ před oběťmi.
Nejcyničtější byla jeho obrana útokem. Reportáže o zneužívání označil za „diskreditační kampaň připomínající totalitní režimy“. Tím zneužil svou disidentskou minulost, aby umlčel novináře. Nebyl obhájcem v soudní síni, ale bránil systém, který zneužívání kryl.
Od Hlinkova odkazu k oltáři pro alt-right
Stejně problematické bylo jeho přihlášení se k extremistům. V září 2025 v Ružomberku vyzval Slováky k „uskutočňování odkazu A. Hlinku“. Hlinka vedl stranu, kterou převzal Jozef Tiso, prezident klerofašistického Slovenského státu. Dukova obhajoba, že Hlinka zemřel před Mnichovem a měl zásluhy na vzniku ČSR , je účelový historický revizionismus.
Zatímco Hlinkou rehabilitoval minulost, v případě Charlieho Kirka posvětil současnou krajní pravici. Kirk byl americký aktivista, ikona „alt-right“ spojená s Trumpem. Po jeho (hypotetické) vraždě sloužil Duka mši v Týnském chrámu. Ač ji zdůvodnil reakcí na „rostoucí politické násilí“ , byl to politický manifest, který přitáhl i českou krajní pravici.
Spojenectví na ose Hrad-Arcibiskupství
Dukovo chování bylo poháněno politickou aliancí s Milošem Zemanem. Přestože proti Zemanovi stál i Dukův vlastní dominikánský řád , Duka s ním udržoval „přátelský vztah“. Fungoval na principu vzájemných služeb.
Zeman Duku chránil před kritiky ("pisklouni") a slíbil za něj lobbovat u papeže. Duka na oplátku poskytl Zemanovi církevní legitimitu, například mší v Lánech, která byla spojována s majetkovým vyrovnáním.
Nejostudnějším momentem aliance byl křest Zemanovy konspirační knihy „Spiknutí“ v Arcibiskupském paláci. V sále kardinála Berana hostil Duka nejen Zemana, ale i šéfku KSČM Konečnou. Akce vyvolala zděšení, Česká biskupská konference se distancovala a biskup Václav Malý ji nazval „ostudou“. Zatímco v roce 2018 Duka Zemana za účast na sjezdu KSČM v den návratu Beranových ostatků kritizoval , později sám hostil šéfku téže strany v Beranově sále.
Závěr: Bilance architekta polarizace
Tři analyzované pilíře nebyly izolovanými selháními. Byly symptomy jednoho cíle: Duka se rozhodl vést kulturní válku. Jeho postoje byly aktivně polarizační (viz Prague Pride nebo Istanbulská úmluva ). Choval se jako politik , nikoli pastýř.
Titulek je funkčně platný. Byl „obhájcem pedofilů“? Systémově. Tím, že bagatelizoval utrpení jako „hysterii“ a útočil na média totalitními příměry , bránil systém. Byl „fašistou“? Jako legitimizační autorita. Tím, že rehabilitoval „odkaz“ Andreje Hlinky a poskytl oltář ikoně alt-right Charlie Kirku. Jeho odkazem není osud politického vězně, ale muže, který tento kapitál prachsprostě zahodil.
Zdroje:
Deník Alarm
Wikipedie
Novinky
