Článek
S Davidem (29) chodím tři měsíce a všechno se zdálo fajn. Až do včerejška. Pozval mě na večeři se svými kolegy z práce. První varovný signál přišel hned s výběrem podniku – sportbar plný obrazovek, kde servírky nosily upnutá trička s logem. Prý je to blízko jejich kanceláří. To sice byla pravda, ale v okruhu pěti set metrů bylo nejmíň deset lepších restaurací.
Ještě předtím David napůl v žertu utrousil, že mu jeho kamarádi (všichni chlapi) nevěří, že chodí s „takovou kočkou“, která se navíc zajímá o stejné věci jako oni. Řeč je o koníčcích, které jsou považovány za „chlapské“. Už tehdy mě to trochu zarazilo, ale mávl nad tím rukou se slovy: „To je jen sranda.“ Tahle věta se stala mottem celého večera.
V hospodě to začalo. David a jeho parta, všichni o pět až deset let starší než já, nahlas komentovali vzhled servírek. Bylo mi to nepříjemné, ale mlčela jsem. Nechtěla jsem kazit večer.
Jakmile jsme si objednali, spustil se výslech. Mám ráda svět řemeslného piva a vím toho o něm celkem dost. Místo aby se mě ale ptali, jaké pivo mi chutná nebo jaké minipivovary mám ráda, začali mě zkoušet. „Takže ti chutná pivo? Jaký je rozdíl v IBU mezi stylem IPA a APA? Který chmel dává pivu citrusové tóny?“
Pak přišla na řadu moje práce. Pracuji jako juniorka v IT, kóduju teprve krátce. Vím, že se mám co učit. Oni jsou všichni seniorní vývojáři a okamžitě na mě spustili palbu technických otázek. Zkoušeli mě z pokročilých věcí, o kterých jsem sotva slyšela, a ptali se na problémy, které se mé práce vůbec netýkají. Jeden z nich po mně dokonce chtěl, ať mu z hlavy napíšu konkrétní SQL dotaz.
Cítila jsem se jako u maturity. Od stolu plného namyšlených chlapů na mě létala jedna otázka za druhou. V jednu chvíli jsem přestala předstírat úsměv a jen jsem bez emocí odpovídala. Jeden z nich to asi postřehl, protože ztichl, zbytek večera koukal do mobilu a vypadal trapně.
Když mě zrovna nezkoušeli, bavili se mezi sebou a naprosto mě ignorovali. Když jsem se snažila zapojit do hovoru, buď mě přerušili, nebo na mě jen kývli a hned se otočili na někoho jiného.
A David? Ten seděl vedle mě a celou tu šarádu nejenže nezastavil, ale ještě mě povzbuzoval jako nějaký trenér. „No tak, Eli, tohle víš!“ nebo „Pojď, to dáš, o tomhle jsme se bavili minulý týden!“ Pak se pyšně otočil na kamaráda a pronesl: „Vidíš, ona je i chytrá!“ Cítila jsem se jako cvičená opička na výstavě.
Celý večer byl prostě příšerný.
Cestou domů se David naštval. Na mě! Že jsem prý měla „příšerný přístup“ a chovala se k jeho kamarádům neuctivě, zatímco oni si „jen dělali legraci a chtěli mě poznat“. Že jsem se chovala dětinsky, když jsem několikrát slyšitelně povzdechla.
V tu chvíli se mi úplně zhnusil. Přestal být tím devětadvacetiletým mužem, se kterým jsem chodila, a proměnil se v trapného třináctiletého kluka, který se snaží za každou cenu zapůsobit na své kamarády.
Od včerejší večeře jsem mu neodpověděla na žádnou zprávu. Jen pomyšlení na něj ve mně vyvolává nevolnost. Vím, že náš vztah po tomhle nemůže pokračovat. Tohle přece není přehnaná reakce, nebo ano?
Zažila jste ve vztahu situaci, kdy vás partner nerespektoval nebo ztrapnil před přáteli? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je důležité si připomenout, kde jsou naše hranice.
