Článek
Nikola a já jsme spolu prožily celou vysokou. Studovaly jsme na zdravotní sestřičky v Hradci Králové, bydlely jsme spolu v pronajatém bytě a sdílely jsme všechno – od poznámek z přednášek po nejhlubší tajemství. Byla víc než kamarádka, byla jako moje sestra. A právě proto její zrada bolela o to víc.
Poprvé se to stalo ve druháku. Zamilovala jsem se do jednoho kluka z našeho ročníku. Nikola o tom věděla, svěřovala jsem se jí s každým detailem. Přesto se s ním vyspala. Když to prasklo, byla z toho obrovská scéna. Plakala, omlouvala se, přísahala, že se to už nikdy nestane. Byla jsem zraněná, ale odpustila jsem jí. Každý dělá chyby, říkala jsem si.
O rok později, těsně před státnicemi, jsem chodila s Petrem. Bylo to vážné, poprvé v životě jsem si myslela, že jsem našla toho pravého. Jednou večer jsme měli u nás v bytě malou párty, než jsme vyrazili ven. Nikola i Petr tam byli.
Z večírku pak odešli oba ve stejnou chvíli. Myslela jsem si, že jdou každý k sobě na kolej. Když jsem se o pár hodin později vrátila domů, uslyšela jsem to. Z jejího pokoje. Zvuky, které se nedaly s ničím splést. Zvuky dvou těl. Zvuky mého přítele a mé nejlepší kamarádky.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už tam nebyla bolest jako poprvé. Jen chladná, prázdná zuřivost. Věděla jsem, že tentokrát žádné slzy a omluvy nebudou. Bude jen pomsta. Chladnokrevná a zničující.
Obě jsme milovaly „trávu“. Kouřily jsme ji často, byl to náš způsob, jak se uvolnit po náročných zkouškách. A já jsem věděla, že právě tohle bude moje zbraň.
Po státnicích jsme obě, ironií osudu, nastoupily do stejné fakultní nemocnice. Já na internu, ona na chirurgii. Předstírala jsem, že jsem jí odpustila. Že to házím za hlavu. Dál jsme se stýkaly.
Okamžitě jsem ale přestala kouřit. Úplně. Když jsme si daly večer skleničku, ona si ubalila jointa a já pila víno. Někdy jsem jí dokonce ubalila cigaretu tak, aby vypadala jako joint, a předstírala jsem, že kouřím s ní. Povzbuzovala jsem ji v tom. „Dej si, uvolni se po té šichtě,“ říkala jsem.
Trpělivě jsem čekala dva měsíce. Dva měsíce jsem ji sledovala, jak si bezstarostně kouří den před směnou, v domnění, že do rána bude „čistá“. A pak jsem udeřila.
Napsala jsem krátký, anonymní vzkaz a nechala ho na stole vrchní sestry na mém oddělení. Stálo v něm: „Sestra Nikola z chirurgie je teď pod vlivem. Měli byste ji otestovat.“
Věděla jsem, co bude následovat. Nemocnice měla absolutně nulovou toleranci vůči drogám. Porušení tohoto pravidla znamenalo okamžitý vyhazov.
Asi o hodinu později přišli lidé z pracovního lékařství. Aby se předešlo obvinění z diskriminace, museli se testu podrobit všichni na jejím oddělení, kdo byl zrovna ve službě – lékaři, sestry, sanitáři, uklízečky. Kdo by odmítl nebo odešel, automaticky by porušil pravidla a letěl by.
Nikola mi okamžitě psala. Panickou zprávu z šatny, že si potřebuje promluvit. Přiběhla jsem za ní na oddělení a hrála svou roli dál. Objala jsem ji, uklidňovala ji, že to bude určitě v pořádku, že se nemůže nic stát. V očích měla smrtelnou hrůzu. A já necítila nic než ledové uspokojení.
O týden později dostala výpověď. Okamžitou. Za hrubé porušení pracovní kázně. Dostala se na černou listinu nejen v naší nemocnici, ale i ve všech okolních. Její vysněná kariéra zdravotní sestry na prestižním pracovišti skončila dřív, než vůbec začala.
A dnes? Uplynulo pár let. Občas ji potkám ve městě. Pracuje v malé soukromé ordinaci, kde dělá sestru i recepční zároveň. Vydělává si sotva čtvrtinu toho, co mohla mít. Žádná jiná nemocnice ji už nikdy nezaměstná.
Lituju toho? Ano. Každý den. Byla to neadekvátní, krutá a zlá pomsta. Zničila jsem jí život kvůli klukovi, jehož jméno si dnes už sotva pamatuju. Byla jsem zrůda.
Řeknu jí to někdy? Pravděpodobně ne. Ale věřím, že karma je zdarma. A ta moje si mě jednou najde.
Překročili jste někdy hranici při snaze o pomstu? Udělali jste v hněvu něco, čeho dodnes hluboce litujete? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
